Usuzujete správně,
že to tu přestává být takové vzrůšo, jako zpočátku. Tím se
sice nijak nevymazal fakt, že se mi alespoň jednou denně stane
něco, co by i v hloupé americké komedii vypadalo hloupě, ale
budiž.
Myslím, že nyní
bude vhodné zapsat pouze milníky minulého týdne. Tak například
v úterý byl pátek. Vážně. Nejen, že tu ti blázni mají vejšku
ještě stále spíše připomínající střední školu a patnáct
výukových týdnů na semestr, ale usoudili, že je třeba cizácké
studenty ještě trochu zmást a kvůli podzimním svátkům je málo
pátků, a proto se úterní škola nahradí páteční. Dlužno
dodat, že nerozumím, jakým systémem dospěli zrovna k úterý, a
že nejsem jediný cizinec, kterého to vyhodilo z konceptu, jelikož
doktorka Morrisonová není zjevně s Robinsonem jedna ruka a
zapomněla, že jsou dva pátky, a nedorazila.
V úterý se také
konala schůzka studentů zařazených v mém programu a našich
japonských kolegů, protože naštěstí jsou ostatní studenti v
mém programu hlavy otevřené, ústa proříznutá a dospěli k
názoru, že je trochu zvláštní, že výměnní studenti dostali
každý přiřazeného jednoho Japonce jako „tutora“ a my nic,
takže cosi pronesli a sešli jsme se s nějakými druhačkami.
Myslím, že z toho asi dál nic moc nebude, ale už ta snaha je
pěkná, krom toho aspoň bude mít člověk na kampusu koho ráno
zdravit.
 |
| Smetáček například. A prostírání. |
 |
| Puzzle podložky, aby měl člověk oč cestou v noci na záchod zakopnout. |
V pátek jsem
přemluvila Mari a Yu, aby mě vzaly někam na jídlo v obědové
pauze, a přidal se i Vašek. Dojeli jsme na kolech docela kus od
univerzity do Sukiya (řetězec restaurací, fast-food), dali
si snad všichni gjúdon (rýže a hovězí) s houbičkami a přišli
pozdě na hodinu (ti z nás, co mají stále ještě rýmu, k tomu
byli zpocení a kašlající).
 |
| Houbičky. Čaj je zdarma. |
Večer mě
s Vaškem Hiroja pozval na nabe-párty, což se sestávalo z
nakoupení surovin, sezení okolo nízkého stolečku s jedním
vařičem a velkým hrncem v Hirojově pokoji, jedení nabe (v jedné
várce byly i mušle, o kterých nejdřív Japonci říkali, jak
budou dobré, aby pak po ochutnání sami přiznali, že tyhle nějak
dobré nejsou) a klepání se zimou, protože oni si prostě nezatopí
a nezatopí.
Na sobotní večer
byla připravená halloweenská párty (globalizace je sviňa), která
zahrnovala socializaci v kruhu cizích a japonských studentů,
kostýmy a většina času byla zabita focením a pózováním,
protože kdy se vám to stane, že. (Potkala jsem tam japonského
přítele jedné ze senpai z Olomouce a japonského Brazilce, jehož
jsem se zeptala na téma výzkumu, který tu dělá... Jestli vás to
zajímá, tak jak prý globální oteplování ovlivňuje dormanci
nashi, tj. asijských hrušek.) Všimla jsem si nenápadných náznaků
ze svého devět tisíc kilometrů vzdáleného okolí, že prý v
Japonsku jdu od párty k párty a co se to prý děje... Nebaví mě
to, ale je to asi lepší, nežsedět v cizí zemi sama v pokoji,
stydět se za sebe, zoufat si, že si nemám pořádně s kým
popovídat a číst pornografické povídky s jednou rukou pevně
svírající lžičku zabořenou v melounovém želé. Bohužel dobré
melounové želé je těžké najít.
Ne vážně, ale
člověk si tu v podstatě musí najít kamarády, ráda bych
cestovala, ráda bych nakupovala a ráda bych si s někým povídala,
takže snažit se potlačit vrozené sklony uchýlit se v jakékoliv
organizované společnosti někam pod linoleum a zoufat si, že tu
není jediné spřízněné duše, je alespoň teď tak trochu
nutnost. Krom toho aspoň bude mít člověk na kampusu koho ráno
zdravit.
 |
| Vzpomínáte na Tokio? Konečně jsem si přečetla návod. Jsou to semínka, hnojivo a ta hnědá placka je substrát, který se po zalití horkou vodou nafoukl. Nevěříte? |
 |
| Věřte. |
Ad zmíněné
nakupování, po neděli, kdy jsem si pokoušela doléčit,
neúspěšně, rýmu pomocí teplé postele a četby pornografických
povídek (už jsou tu podruhé, což jemně naznačuje, že trpím
tím druhem ne-smyslu pro humor, který se vlastní vtipností
zkrátka nemůže nabažit), jsme v pondělí v jednu odpoledne
vyrazily s Yu a Mari do Bell Mallu. Měla jsem takovou představu, že
si koupím rukavice. Vrátila jsem se domů asi v šest s ponožkami
a svítilnou na kolo. To bude taky globalizace a síla konzumu.
Mimochodem pokladní v potravinách, taková starší tetka, se na
mě zase pokoušela mluvit anglicky, už jsem ji tam potkala někdy
minulý nebo předminulý týden, kdy jsem ji ještě navíc pořádně
neslyšela, protože zarovnávači zboží do regálů zjevně vedou
nějakou soukromou soutěž o to, kdo dokáže protáhnout
„Irrašaimaséééééééééééééééééé“ (vítejte)
úplně nejdéle. Tetka je svým způsobem roztomilá, protože
naučené fráze z manuálu vybrebtne v japonštině opravdu rychle a
pak si přidá nějaké „thank you“, a asi je spokojená a cítí
se světově. Já se taky cítím spokojená a světově, protože
nerozumím ani jedné z jejích jazykových verzí, a tak jen podávám
peníze a zapírám existenci jakýchkoliv karet na sbírání bodů.
Analepse: Než jsme vešly do Bell Mallu, zvedla jsem hlavu do kola a
zahlédla jsem nějakou cizinku (rozumějte bělošku), ona mě
viděla taky a podívala se naším směrem nějak vesele, tak jsem
se na ni zasmála. Paní nejprve odešla, pak se ale vrátila a
jestli jsme se už potkaly. Věděla jsem, že ne, ale navrhla jsem
jí, jestli to nemohlo být v Nakagawě. Paní vesele prohlásila, že
určitě ne, ale dala nám všem svou vizitku, pochlubila se, že je
má teď nové a hrozně se jí líbí ten kosatec, co si tam nechala
vytisknout. Jinak je prý ze Seattlu. A zase šla. Myslím, že je to
kulturní věc. V japonštině být slušný znamená tvářit se
jako ten poslední nejnanicovatější člověk na zemi. Být slušný v Americe znamená tvářit se vesele a prohodit pár nezávazných
slov. Čeština je zdá se někde uprostřed...
 |
| Bell Mall takojaki |
 |
| Pure Chiristmas. Jop. A navíc pátýho listopadu. |
Jo, a v úterý jsem cestou do školy příšerně zmokla (protože jsem teď srab a nejezdím s deštníkem) a seděla dvě hodiny v durch kalhotech ve třídě, což myslím jasně ilustruje, jak bledě to vidím s vyléčením té rýmy.
