Z nějakého důvodu jsem vstávala
ráno hrozně brzo... myslím, že to bylo kvůli rozřazovacímu
testu. Rozřadili nás pomocí plachty, kam jsme napsali jméno,
úroveň a používanou učebnici a asi pětiminutového pohovoru. Ta
paní učitelka vypadala dost přísně, tak jsem jí uchvátila
zasvěceným popisem své práce, takže mi pak na konci řekla, že
to bylo na vysoké úrovni, což mě okamžitě vyděsilo a začala
jsem se bránit vidině toho, co by pak po mně mohli chtít, aby mi
poté vysvětlila, že mé téma bylo na vysoké úrovni a má
japonština stojí za hovno.
Dostali jsme i studentské
identifikace, takže jsme okamžitě vyrazili zařídit si heslo na
univerzitní počítače. Člověk je týden bez internetu a zjistí,
že internet se bez něj obejde mnohem víc, než se člověk obejde
bez internetu, a google pořád stojí.
Odpoledne jsme měli takový rozvrhový
briefing – Japonsko je sice vyspělá země, děti se tu rodí s
iphonem v ruce, ale sylaby a rozvrh předmětů si musíme složit ze
čtyř vytištěných seznamů, který každý obsahuje něco jiného
a žádný není kompletní. Předměty jsou za kredit, ale trvají
věky, já jich musím nabrat 20 na každý semestr a s paní, co
zodpovídá za náš program, se máme potkat až v pátek.
Vedle do pokoje se včera přistěhovala
Estonka, jejíž japonština je asi osmnáctkrát lepší než moje a
která je ze systému vysol za koleje, vodu, plyn, elektřinu,
internet zvlášť a plať za sprchu na chodbě ještě
vyplesknutější než já, ale je taky mnohem víc od rány, tak se
prý na to byla zeptat chlápka, co má na starosti naše koleje.
Očividně nepořídila a byla z toho vyplesknutá ještě víc. A
taky mi neustále závidí, co mám věcí zbylých po senpaiích, už
jsem jí půjčovala 100 jenů, toaleťák, hrnek, ramínko a sušák,
což píšu, abych na to nezapomněla. Ale se sprchou měla stejný
nápad, co v hloubi duše já, tedy, že bychom mohly sdílet těch
vhozených patnáct minut, poněvadž jsme obě baby (nemám s sebou
svou rozrůstající se sbírku knírků, tak mi to prochází),
akorát ji trochu překvapilo, že se sprchuju každý den, což pro
změnu překvapilo mě, protože v tomhle horku a vlhku se neustále
dusím ve vlastní šťávě (mírně řečeno) a krom Japonců to
snad nemůže dobře nést nikdo. Už aby byl podzim.
