7. a 8. 12 – Nasu

Ptal se mě Leonard, ten Brazilec, co je příjmením Jošikawa a byli jsme u něj tehdy pít, jestli jdu v pátek večer taky tancovat do klubu, a protože člověk nemůže být v těchto případech zcela otevřený a říci, že tam nemůžu, jelikož (a nyní cituji): „Tak do tohohle prostředí jsem se hodil jak cibule do šlehačky s ananasem.“ Místo toho jsem řekla, že nejdu, páč chceme jet s Yu a Mari do Nasu v sobotu brzy ráno, na to Leonard, že prý tam jeho kamarád pracuje na lamí farmě (vlastně alpačí) a že s nimi mám jít v pátek po škole na kafe.

Potkali jsme se před knihovnou a prý jedeme do Interparku do Tully's (stejné co Starbucks, drahý kafe v populárním prostředí). Autem. Autem už jsem nejela dva měsíce.

Kamarád se jmenuje Joel (Džoel, zhruba) a je Peruánec, což jsem obojí zjistila až v sobotu, tudíž celá ta věc s prací na lamí farmě byla mnohem víc kulturně podmíněná než se prve zdálo, ale hlavně má prý pár kamarádů Čechů (a většina z nich pravděpodobně před pár lety studovala v Olomouci), byl v Čechách a taky si až podezřele dobře pamatuje na slivovici (evidentně jsou čeští kamarádi ve skutečnosti Moraváci). Nabídl nám, že nás do Nasu všechny čtyři i s Leonardem v sobotu sveze, když už tam stejně jede kvůli práci.

S blížící se zimou jsou hory okolo Ucunomije mnohem viditelnější a cestou z Interparku (což je obchodní zóna na okraji města) jsem si je mohla prohlédnout mnohem lépe, Peruánec to okomentoval tím, že Češi mají rádi hory a tamty vysoké a zasněžené obrovské věci jsou sopky.

Pro zajímavost dodávám, že v půl šesté večer přišlo zemětřesení, po dlouhé době jedno z velmi silných, trvalo asi minutu a půl a před ním jsem dostala na svůj japonský mobil varovnou zprávu, která mě možná vyděsila víc, než samotná událost. Krom toho, během zemětřesení přiběhl zaklepat Vašek, jestli jsem taky dostala to varování. Tolik k bezpečnosti během přírodních katastrof. Hned minutu poté mi zavolali ze studentského centra, jestli jsme všichni v pořádku, na to jsem jim tvrdila, že ano, protože jsem neslyšela žádný křik. Potom přišly ještě zprávy od Japonek, které mají hodně mezinárodních přátel, a tudíž napsaly všem cizincům, co znají, a mail od učitelky, co má na starosti náš program. Samozřejmě celou záležitost teď trochu zlehčuji, nicméně jelikož bydlím v přízemí, zemětřesení pociťuji méně než ti v tom pátém (až se budova bude hroutit, tak to pro změnu pocítím nejvíc). Ještě si dovolím poznámku ke stupňům zemětřesení: V Ucunomiji to byl stupeň čtyři, více na sever (konkrétně v oblasti zasažené zemětřesením v březnu 2011) stupeň pět (ze sedmi).

V ráno jsme se všichni sešli před univerzitní branou, nasáčkovali se k Joelovi do auta a ten nás vyvezl ven, dokonce to kvůli nám vzal tou hezčí cestou, abychom si užili pohledů na hory. Mari se udělalo v autě zle, protože si vzala jakýsi lék na bolení v krku, a trpěla pak chuděra celý zbytek dne.

Joel nás vyhodil v Nasu před svým druhým bytem, s tím, že jede pracovat, my si máme dát kafe a pak nemáme zapomenout vypnout topení. Někteří lidi jsou zjevně až tak moc cool.

Měl v ložnici tatami, to jsem musela vyfotit.

12.10

Japonsko je bezpečná země, říkali. Tajfuny, zemětřesení, radioaktivní voda z kohoutku a citronově zelení pavouci, kteří od konce přední končetiny ke špičce té zadní měří asi 15 cm. Chtěla jsem ho sice vyfotit s nějakým měřítkem, abyste mi to věřili... ale přibližovat k němu ruku... chápejte.

Hotaru ráno ve škole říkala, že včera jela v dešti s deštníkem na kole a někdo do ní zezadu naboural. Ukazovala mi zalepené koleno a odřenou dlaň, jak sletěla s kola. A trošku kulhala. Na oplátku jsem jí pověděla svou story. Hned se cítím lépe.

Domnívám se, že vám včerejší porce akce nemohla stačit, dnes proto přihazuji další: Už jsem zažila své první zemětřesení. Měli jsme zrovna slohová cvičení, když se začaly klepat stoly. Paní Išikawa vesele prohlásila, že je to zemětřesení, a šla otevřít dveře, kdybychom museli utíkat. Pak ještě dodala, že je to asi jen stupeň tři (neodpovídá Richterově škále, ale měří se na konkrétním místě podle rozsahu otřesů). Pro ty, kteří se ještě nikdy nezemětřásli, bylo to stejné, jako když nám na univerzitě o patro výš bourali stěny, akorát bez zvuku sbíječek.

Ale pozor, tím dnešní zážitky nekončí. Cestou ze školy jsem si šla koupit soupravu na opravu prasklých duší. Přešla jsem obchod, který jsem měla při cestě, a vzpomněla si na to až příliš pozdě. Vydala jsem se tedy oklikou k dalšímu přes čtvrť, kde je spousta nových a draze vypadajících domků, ale s chodníky teprve ve výstavbě (i když i to je úspěch oproti zbytku naší čtvrti), tudíž jsem si musela klestit cestu mezi džunglí rostlin, které by mou tetu, co by odbornici na typy semínek, udělaly nesmírně šťastnou, jelikož se jejich semena přichytávala na kalhoty a úporně se jich držela. Došla jsem k obchodu, napoprvé otevřela správné posuvné dveře a uvnitř nikdo. Došla jsem až k pultu, kde ležely klíče, mobil a peněženka, což bylo jasným znakem, že majitel nebude daleko. Za pultem byly dveře, které zjevně spojovaly obchod s obytným domem. Osmělila jsem se a houkla tam. Houkla jsem ještě dvakrát, ale nic se neozvalo. V tu chvíli k obchodu přijela další zákaznice se vzezřením bodré uklízečky a zařvala do dveří mnohem hlasitěji. Za chvilku se z nich vyloupl dědula, prodal mi lepítko na „panku“ na duši a s uklízečkou se oba vyptali odkud jsem a kde tam bydlím, zjevně pobavení tím, že se tam jen tak objevila cizinka kupující lepidlo na kola.

Za 600 jenů!

Mimochodem, jak jsem teď celý den citlivější na dodržování předpisů: Auta tu opravdu všechna jezdí vlevo, cyklisté asi ze dvou třetin a chodci si chodí, jak se jim zachce.

Vašek mi večer opravil kolo, v duši jsem měla dvě díry a další je v plášti. Tak teď se uvidí, jak dobře to spravil.