Zobrazují se příspěvky se štítkemrámen. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemrámen. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 8. prosince 2012

2.12 Čičibu


Thajec Gass (on se teda jmenuje jinak... thajsky) zamýšlí psát svou výzkumnou práci o japonských svátcích a oslavách a na speciálním semináři mu byl doporučen festival v Čičibu. Zapamatovala jsem si to, našla na internetu a řekla si, že by to stálo za podívání.
Ve čtvrtek jsem náhodou mluvila s Gassem a vnutila se mu na jeho expedici do Čičibu a přibrala i Mari a Yu.
Nakonec jsme jěli v neděli, přestože hlavní svátek připadá až na pondělí, nicméně Yu a Číňan You-kun (Youkun-kun vlastně) neměli čas a Mari nakonec nejela. Oblékla jsem si dvě trička, mikinu, kabát a návleky na nohy, vyšla ven a usoudila, že taková zima ještě není, ale svlékat se nebudu, budou se večer všechny hodit. Potkali jsme se tedy čtyři chvilku před jedenáctou (Číňani ráno brigádničili) a vyrazili na nádraží. Protože v sobotu letos poprvé sněžilo, ptala jsem se Gasse, co říkal na sníh, když se mi kdysi svěřoval, že se na něj hrozně těší, jelikož v Thajsku není, a on, že ho nestihl, jelikož ještě spal. Na nádraží se tak nějak ukázalo, že ani Gass, ani Youkun nemají speciální plán a vyhledané spoje. Youkun se zeptal slečny na informacích, která mu vytiskla jízdní řád, já jsem měla pro jistotu něco z internetu. Když jsme je porovnali, podle mých přestupů jsme tam měli být v půl třetí, podle Youkunových ve tři. Tak kluci říkali, že by zkusili to, co mám já, i když jsem je varovala, že to jsou jen takový poznámky. Prý to nevadí, aspoň se podíváme v Japonsku na neznámá místa, a riskneme to. Chyba. Chyba. Chyba.
Také se ukázalo, že asi ani jeden ještě nebyli nikde vlakem, najednou se ze mě stal jednooký král. Ale hned do Ómiji jsme přijeli trošku později a nestihli naplánovaný vlak, jenže v Ómiji to byla ještě legrace, protože další jel už za deset minut. Dojeli jsme do Kumagaji (což mimochodem znamená „Medvědí údolí“), kde jsem předvedla své mistrovství u automatu na změnu lístku. Našli jsme vchod na nástupiště linky Čičibu (protože tam už nejezdil JR, neboli Japonské dráhy), koupili si lístky (tady pro změnu zaperlil Youkun, protože to byl trochu jiný automat) a neprozřetelně se nepodívali, kdy jede další vlak, a že bychom si mohli dát něco k jídlu. Když si Gass kupoval oběd už asi deset minut, okomentoval to Youkun, že oni ti Thajci jsou takoví laxnější. Pak jsme se vydali na nástupiště, místo turniketů tam bylo okénko a pak ještě kukaň pro dalšího zřízence na kontrolu lístků, tři jsme prošli a pak jsme zjistili, že Gass nemůže najít svůj lístek, nicméně nemohli jsme mu pomoci hledat, jelikož už jsme byli za zřízenci. Takže jsme s lítostí sledovali, jak ho nemůže najít a musí si koupit další, zatímco nám vlak projel před očima. Gass si, chudák, koupil druhý lístek a počkali jsme na peróně půl hodiny na další vlak.
Úplný předek vlaku z Ucunomije. Vlevo teda byl ještě strojvůdce, ale toho jsem nefotila pro nevýraznost uniformy.

ROZKLIKNĚTE

čtvrtek 11. října 2012

28.9


Dávka obhroublostí pro dnešní den: Úvodem tohoto zápisu chci prohlásit, že pokud to bude pokračovat dál, budu mít za měsíc stehna jako desetibojař a zadek z plechu (sedím teď v půl jedenácté večer na té prťávé kolejní židličce a docela to bolí). Protože ta kola, ta mě budou stát život, i když odpoledne jsem si za Vaškovy mohutné asistence (čti: Vašek to udělal celé) napumpovala gumy, a on mi zvedl sedlo, takže by to snad mohlo mít alespoň minimální efekt. A pořád ještě to kolo nemám registrované.

Ráno nás Tama-čan vyvezla k úřadu a výrobci razítek. Razítkář se zahleděl na mé příjmení psané katakanou a pronesl, že to bude trošku nemožné. Potom mi za pět hodin vyrobil razítko s osobním jménem. Hodilo by se říci, že se s tím člověk cítí jako prvňák.