Ptal
se mě Leonard, ten Brazilec, co je příjmením Jošikawa a byli
jsme u něj tehdy pít, jestli jdu v pátek večer taky tancovat do
klubu, a protože člověk nemůže být v těchto případech zcela
otevřený a říci, že tam nemůžu, jelikož (a nyní cituji):
„Tak do tohohle prostředí jsem se hodil jak cibule do šlehačky
s ananasem.“ Místo toho jsem řekla, že nejdu, páč chceme jet s
Yu a Mari do Nasu v sobotu brzy ráno, na to Leonard, že prý tam
jeho kamarád pracuje na lamí farmě (vlastně alpačí) a že s
nimi mám jít v pátek po škole na kafe.
Potkali jsme se před
knihovnou a prý jedeme do Interparku do Tully's (stejné co
Starbucks, drahý kafe v populárním prostředí). Autem. Autem už
jsem nejela dva měsíce.
Kamarád se jmenuje Joel
(Džoel, zhruba) a je Peruánec, což jsem obojí zjistila až v
sobotu, tudíž celá ta věc s prací na lamí farmě byla mnohem
víc kulturně podmíněná než se prve zdálo, ale hlavně má prý
pár kamarádů Čechů (a většina z nich pravděpodobně před pár
lety studovala v Olomouci), byl v Čechách a taky si až podezřele
dobře pamatuje na slivovici (evidentně jsou čeští kamarádi ve
skutečnosti Moraváci). Nabídl nám, že nás do Nasu všechny
čtyři i s Leonardem v sobotu sveze, když už tam stejně jede
kvůli práci.
S blížící se zimou
jsou hory okolo Ucunomije mnohem viditelnější a cestou z
Interparku (což je obchodní zóna na okraji města) jsem si je
mohla prohlédnout mnohem lépe, Peruánec to okomentoval tím, že
Češi mají rádi hory a tamty vysoké a zasněžené obrovské věci
jsou sopky.
Pro zajímavost dodávám,
že v půl šesté večer přišlo zemětřesení, po dlouhé době
jedno z velmi silných, trvalo asi minutu a půl a před ním jsem
dostala na svůj japonský mobil varovnou zprávu, která mě možná
vyděsila víc, než samotná událost. Krom toho, během zemětřesení
přiběhl zaklepat Vašek, jestli jsem taky dostala to varování.
Tolik k bezpečnosti během přírodních katastrof. Hned minutu poté
mi zavolali ze studentského centra, jestli jsme všichni v pořádku,
na to jsem jim tvrdila, že ano, protože jsem neslyšela žádný
křik. Potom přišly ještě zprávy od Japonek, které mají hodně
mezinárodních přátel, a tudíž napsaly všem cizincům, co
znají, a mail od učitelky, co má na starosti náš program.
Samozřejmě celou záležitost teď trochu zlehčuji, nicméně
jelikož bydlím v přízemí, zemětřesení pociťuji méně než
ti v tom pátém (až se budova bude hroutit, tak to pro změnu
pocítím nejvíc). Ještě si dovolím poznámku ke stupňům
zemětřesení: V Ucunomiji to byl stupeň čtyři, více na sever
(konkrétně v oblasti zasažené zemětřesením v březnu 2011)
stupeň pět (ze sedmi).
V ráno jsme se všichni
sešli před univerzitní branou, nasáčkovali se k Joelovi do auta
a ten nás vyvezl ven, dokonce to kvůli nám vzal tou hezčí
cestou, abychom si užili pohledů na hory. Mari se udělalo v autě
zle, protože si vzala jakýsi lék na bolení v krku, a trpěla pak
chuděra celý zbytek dne.
Joel nás vyhodil v Nasu
před svým druhým bytem, s tím, že jede pracovat, my si máme dát
kafe a pak nemáme zapomenout vypnout topení. Někteří lidi jsou
zjevně až tak moc cool.
 |
| Měl v ložnici tatami, to jsem musela vyfotit. |
