 |
| Japonsko je bezpečná země, říkali. Tajfuny, zemětřesení, radioaktivní voda z kohoutku a citronově zelení pavouci, kteří od konce přední končetiny ke špičce té zadní měří asi 15 cm. Chtěla jsem ho sice vyfotit s nějakým měřítkem, abyste mi to věřili... ale přibližovat k němu ruku... chápejte. |
Hotaru ráno ve
škole říkala, že včera jela v dešti s deštníkem na kole a
někdo do ní zezadu naboural. Ukazovala mi zalepené koleno a
odřenou dlaň, jak sletěla s kola. A trošku kulhala. Na oplátku
jsem jí pověděla svou story. Hned se cítím lépe.
Domnívám se, že
vám včerejší porce akce nemohla stačit, dnes proto přihazuji
další: Už jsem zažila své první zemětřesení. Měli jsme
zrovna slohová cvičení, když se začaly klepat stoly. Paní
Išikawa vesele prohlásila, že je to zemětřesení, a šla otevřít
dveře, kdybychom museli utíkat. Pak ještě dodala, že je to asi
jen stupeň tři (neodpovídá Richterově škále, ale měří se na
konkrétním místě podle rozsahu otřesů). Pro ty, kteří se
ještě nikdy nezemětřásli, bylo to stejné, jako když nám na
univerzitě o patro výš bourali stěny, akorát bez zvuku sbíječek.
Ale pozor, tím
dnešní zážitky nekončí. Cestou ze školy jsem si šla koupit
soupravu na opravu prasklých duší. Přešla jsem obchod, který
jsem měla při cestě, a vzpomněla si na to až příliš pozdě.
Vydala jsem se tedy oklikou k dalšímu přes čtvrť, kde je spousta
nových a draze vypadajících domků, ale s chodníky teprve ve
výstavbě (i když i to je úspěch oproti zbytku naší čtvrti),
tudíž jsem si musela klestit cestu mezi džunglí rostlin, které
by mou tetu, co by odbornici na typy semínek, udělaly nesmírně
šťastnou, jelikož se jejich semena přichytávala na kalhoty a
úporně se jich držela. Došla jsem k obchodu, napoprvé otevřela
správné posuvné dveře a uvnitř nikdo. Došla jsem až k pultu,
kde ležely klíče, mobil a peněženka, což bylo jasným znakem,
že majitel nebude daleko. Za pultem byly dveře, které zjevně
spojovaly obchod s obytným domem. Osmělila jsem se a houkla tam.
Houkla jsem ještě dvakrát, ale nic se neozvalo. V tu chvíli k
obchodu přijela další zákaznice se vzezřením bodré uklízečky
a zařvala do dveří mnohem hlasitěji. Za chvilku se z nich vyloupl
dědula, prodal mi lepítko na „panku“ na duši a s uklízečkou se oba
vyptali odkud jsem a kde tam bydlím, zjevně pobavení tím, že se
tam jen tak objevila cizinka kupující lepidlo na kola.
 |
| Za 600 jenů! |
Mimochodem, jak
jsem teď celý den citlivější na dodržování předpisů: Auta
tu opravdu všechna jezdí vlevo, cyklisté asi ze dvou třetin a
chodci si chodí, jak se jim zachce.
Vašek mi večer
opravil kolo, v duši jsem měla dvě díry a další je v plášti.
Tak teď se uvidí, jak dobře to spravil.
