23.-27.10

Z důvodů nepříznivých povětrnostních podmínek (a proto, že jsem ve vlaku z klimatizace chytla rýmu) jsem tento týden zahákovala úterek a středu.

Člověk, který mi poradí, jak udělat, aby se mi z roušky nemlžily brýle, bude mít speciální podstavec osvětlený halogenovými svítidly v mé síni slávy.

 Těch pár (asijských) lidí, kterým jsem řekla, že mám rýmu (kaze), se okamžitě zeptalo, jestli jsem s ní byla v nemocnici a jestli mám horečku. Asi je to tím, že japonština má slovo „kaze“, které asi nějak zahrnuje i běžnou chřipku. Nicméně představa, jak by v tomto případě vypadala v Čechách návštěva u lékaře, mně bude sloužit za mrazivých zimních večerů k zahřátí na těle i na duši.

Pokračování příběhu o divném cizinci – ve čtvrtek jsem se s ním potkala na univerzitě v jeho třídě, kde jsem mu vysvětlila, že jsem napsala krátký mail s otázkou, jak jsou na tom lidé v mém programu s možnostmi brigády, a dostala příšerně dlouhou odpověď, jejíž podtext znamenal: Ať vás to ani nenapadne. Ale popovídala jsem si, protože je to evidentně naprostý blázen, a předala jeho kontakt Němcům a Hotaru.

Silným pátečním zážitkem bylo, když nám na hodinu anglického slohu vecpali asi pětadvacet studentů ze zemí ASEANu, kteří se měli ten den účastnit také. Skončila jsem ve skupině s Hotaru a nějakým klukem z Maynmaru a byla to docela sranda, až na to, že stejně všichni chtěli mluvit o něčem jiném než o zadaných cvičeních. Krom toho se mi stala ještě taková příjemně úsměvná věc, kterou zapřičinilo to, že jsem byla krom Vaška jediný ne-Asiat ve třídě (doktorka Morrison se nepočítá).

V sobotu byl můj nejproduktivnější čin úklid sprchy a třetiny chodby (píšou chodba C, a to je maximálně třetina). 

Vstupní komůrka do sprchy. Nalevo, co není vidět, se házejí mince.

Štěrbina zvíci Mariánského příkopu. Táhne skrz ní.

Sprcha box i s automatem na mince.

Večer Vašek nějak zařídil takojaki v bytě u Hiroji a pozval ještě Masata a další Japonku, jejíž jméno si nevybavím (hlavně proto, že jsem se na něj nezeptala). Hiroja byl vloni v Čechách, letos bydlí sám asi sto metrů od kampusu, koupil pánev na takojaki, chobotnici, zelí, sušený posyp z něčeho mořského a namletého, vyrobil těsto a udělal nám takojaki. Jinak chobotnice, řasy a jádrovina, která je poživatelná až poté, co se naloží, demonstrují, jak houževnatý je japonský národ, když se rozhodl, že se usadí v oblasti, kde k jídlu není téměř nic, hrozí tu neustálé přírodní katastrofy a komáři tu lítají ještě 27. října.

Protože tento blog je už v příliš zaběhlých kolejích, skončím popisem sobotní noci, která přinejmenším některým čtenářům vžene trochu vzrušení do žil. Od Hiroji jsem odcházela první (musela jsem vstát ráno v šest na vlak do Nikkó) a sama. Přestože jsem řekla, že byt má asi sto metrů od kampusu, podařilo se mi asi čtvrt hodiny naprosto ztracená kroužit na kole dokola mezi zcela totožnými japonskými domky. Byla tma. Bylo půl druhé v noci. To jen tak pro doplnění. Pak jsem konečně narazila do zdi, o které jsem se, pro nedostatek lepších možností, začala domnívat, že odděluje kampus od obytné zóny, jela podél ní asi dvě stě metrů doleva, zatočila a skončila v křoví u schodů sestupujících k řece. Když jsem podél té stejné zdi ujela čtyři sta metrů doprava, našla jsem branku na kampus a s velkou slávou dojela bez dalších obtíží (či policejního zásahu) na kolej. A kvůli adrenalinu v podstatě neusnula až do těch šesti.

A teď ještě:

Co mě pomalu přivádí k šílenství: chybějící teplá voda.

Z čeho se postupně zcvoknu: zvlášť balené pečivo, které nekřupe.

Co mě připraví o rozum: cyklisté na pravé straně vozovky.

Nad čím se někdy všichni společně pozastavíme: Japonky a obuv

15. - 19.10

Na začátku týdne jsem si konečně byla vyfotit Ucunomijský hrad. I když hrad... Pešuňk a dvě boudičky jsou to. Z nádvoří je udělaný parčík a na poslední zbylou hradební zeď se dá podívat. Možná se za to platilo vstupné, o tom však nic nevím, vlezla jsem tam a doufala, že mě nikdo nevyžene. Nevím, jestli jediné, čím byl ten dnešní hrad nehrad v historii významný, je fakt že na něm na cestě z Eda (Tokio) do Nikkó (prefektura Točigi, svatyně zasvěcená prvnímu šógunovi z rodu Tokugawa) přespával šógun.

 

 

Bezvýznamný japonský domek, abyste z toho JP taky něco měli.

Takhle to vypadá impozantně, jelikož jsem vám záměrně zatajila ten park a hliníkový zábradlí, abyste z toho JP taky něco měli.

 

A kachny čeří
tichou hladinu vody
starého hradu

Co mě tady v JP vždycky pobaví jsou japonští frajeři na takových skládačkách, jejichž jeden exemplář (zelený) vlastnila babička. A nejlepší je frajer, jehož vlasy vypadají, že právě opustily drahý kadeřnický salon, na skládačce oblečen v barevnou šusťákovou soupravu. Jede z kroužku, no.

Jsem holka ze vsi, když tam zrovna nezabíjíme prasata, koukáme po večerech na pokleslou zábavu ve formě britského motoristického magazínu. Teď přichází poznámka o japonských autech: Jsou bílá. Jeden by mohl získat představu podle těch, co vidí na českých silnicích, že japonské vozy jsou ekologické, bezpečné a dokonale elegantní. Tady jezdí ze sedmdesáti procent krabice, kde lze předek rozeznat jen podle toho, že tam trčí volant. Neexistující čumák je aspoň v Ucunomiji, pochopitelně praktický, jelikož uličky jsou úzké a není z nich vidět ani za mák, natožpak za roh. Tolik k levnějším, šikovným vozům. Rodinné vozy jsou pro změnu tak vysoko nad povrchem vozovky, že průměrně vysoký Japonec zákonitě musí potřebovat žebřík, aby se usadil, a mají rozměry obrněného transportéru. A pak tady občas člověk potká jedno nebo dvě hezká auta. A jsou bílá. To by skoro stálo za sociologický průzkum, protože v Německu byla všechna pro změnu černá.

Chodím do školy. Připomeňte mi, že mám napsat větu či dvě o tom, co mám a nemám za předměty.

Stala se mi ve čtvrtek taková věc: Jdeme s Vaškem tisknout na počítače a jsem již jednou nohou v učebně, když tu mě ven vytáhne nějaký vysoký bledý cizinec. Bledý, protože není Asiat. Začne na mě anglicky, že tu jednou týdně učí, už mě dlouho pozoruje a že jeho žena shání někoho na výuku angličtiny. Tak jsem ho asi sedmkrát urazila (zírala jsem na něj, zeptala jsem se jestli jako po mě pak nebudou mámit peníze) a dala mu moje JP číslo. Jsem teď vyděšená, buď je to pravda a když nikoho lepšího nenajde, moje chabá angličtina bude prosvětlovat kouty Japonska, nebo je to nějaký podvodník, který mě zabije, znásilní a prodá do Mongolska na orgány. Teď jen musím doufat, že ho moje schopnosti zklamaly a nikdo se neozve.

Druhý den (čili dnes) jsem měla zprávu v hlasovce a zmeškaný hovor od cizího čísla. Překvapivě jsem byla odvážná a zavolala zpátky, jelikož to byl Michael, jak dlouho prý plánuju být v JP. Domluvili jsme se, že za ním příští týden ve čtvrtek o polední pauze zajdu. Pozor, všimněte si té změny v mém přístupu, ráno jsem totiž v budově E prošla spodní chodbou, abych našla informace o jazykové učebně, kde měl učit. A kupodivu o sobě nelhal a existuje. Nedělám si moc velké naděje, že by se jim moje angličtina hodila, ale zatím je to zábavná příhoda. Pokud mě tedy nenaporcují na ty orgány.

V pátek, to jako taky dneska, jsem si jela prohlédnout svatyni Futaarajama. Leží v centru města na kopečku přesně naproti desetipatrovému obchoďáku. Vyhrabala jsem se po schodech nahoru a začala zkoumat, jak se má člověk rituálně očistit, podle návodu s obrázky, když se tam přichomýtl nějaký pochybně vypadající strejda a Japonka, kteří mi poradili. Asi tenhle druh lidí přitahuju, protože strejda, z něhož bylo pivo a cigarety cítit i ze vzdálenosti nenarušující jeho osobní prostor, měl potřebu mi něco sdělit, takže jsem si svatyni (respektive okolí, jelikož do hlavní budovy se podle mého nesmí, poněvadž by se tím rušili bohové) ani neprohlédla. Strejda na mě huhlal cosi japonsky a evidentně očekával, že se nějak přidám, jenže jediné, co jsem rozuměla, je, že poprvé ve svém životě mluví s gaidžinem (jeho termín, ne můj). Asi měl šťastný den, protože po mně se tam objevili ještě nějací dva mladíci a pak ještě dva pánové věku mého otce s japonským průvodcem (hádám, že tohle je jedna z těch věcí, co se dělá specialistům ze zahraničí – dovedou se někam, kde na ně dýchá pravá místní kultůra). Strejda se dvojic asi styděl, proto mě ještě vyprovodil dolů ze schodů, kde se naštěstí tak zabral do vlastních myšlenek, že jsem mu utekla.

Zpátky jsem dokonale zabloudila, přejela hlavní silnici, nakoupila v supermarketu, kde nebrali karty, vjela na přechod na červenou, takže na mě nějaký Japonec strašně rozzuřeně troubil, a hlady téměř slepá (už nikoliv jen šilhající) jsem se vrátila kus cesty zpátky, našla sama sebe a při té příležitosti i cestu domů.

This is JAPAN!

 

Deset pater, kam nemůžu jít nakupovat, jelikož dosud nepřišly peníze. Ta skvrna v levém dolním rohu je můj prst.

Ano, nešálí vás zrak, jsou to vskutku automaty na nápoje.

Omývací vyplachovátko pro rituální očistu.

Strejďula. Nenápadně jsem ho vyfotila. Kvůli případnému popisu pro policii.

Lišky jsou poslové Inari (kami plodnosti a rýže). Aspoň myslím.

Na té dřevěné cedulce uprostřed bylo napsáno "必勝" (jisté vítězství) a podpisy hráčů, tuším, fotbalového týmu prefektury Točigi. Trénink není všechno.

Ta dívka v červeném je kněžka miko patřící ke svatyni. Trochu něco jako ministrant.

 

Brány torii mezi domy. Podle mě asi patří k nějaké soukromé svatyňce. Malé oltářky pro kami Inari jsem potkala i na zahradách.