Nikkó (18.5)

Zase Nikkó, říkáte si jistě, ale pozor tato várka fotek nebude obsahovat téměř žádné chrámy. Vyrazili jsme tam na školní výlet kvůli "Průvodu tisíce samurajů", jehož pointa leží ve faktu, že Nikkó je vlastně obrovský hrob...  no, ne tak zcela, ale nachází se tam ostatky a samozřejmě spirituální podstata šóguna Takugawy Iejasua. A jeho spirituální podstata byla v pozlacené krabici přenesena za pomoci okostýmovaných válečníků z místa odpočinku do svatyně Otabišo a zase zpátky. Což je tak zhruba vše, co by o tom stálo za to říct.

http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Nikko_18.5

Prý svatyně? Kde? Tady?

Tokugawa prý měl rád sokolničení.

Fotogenický tengu.

Tam...

...a zase zpátky.

Nikkó (26.2)

Přesně den po tom velkém zemětřesení, které tam dosáhlo asi stupně pět.

Vím stoprocentně, že jsem se nikdy nezmiňovala o Tamurovi, se kterým jsme chodili na anglické psaní. Tamurovi je čtyřicet a učí angličtinu na nižší střední škole někde na kraji Ucunomije, nicméně na rok pracovní proces přerušil kvůli jakémusi post-graduálnímu vzdělávání. Což je méně důležité než fakt, že si Tamura zapomněl prodloužit řidičák, který mu propadl, a musel dělat znovu zkoušky. A jelikož jsme v Japonsku, dělal je asi patnáctkrát. Když se konečně podařilo, na oslavu si Tamurovi koupili nový rodinný vůz a on slíbil mně a Japonce Mai, že nás za odměnu sveze na výlet.
Poznámka: Těch počet neúspěšných pokusů má malou vypovídající hodnotu o kvalitě řízení, ale hovoří spíše o tom, jak tu funguje byrokratický aparát a pocit moci.

28.10 Nikkó

V neděli jsem spolu s Číňankami Mari a Yu vyrazila do Nikkó. Nikkó je zařazené do seznamu památek UNESCO, obsahuje asi milión chrámů a svatyní, z čehož jedna je zasvěcená prvnímu šógunovi z rodu Tokugawa (Tokugawa Iejasuovi) a jedna je hrobka dalšího Tokugawy (Tokugawy Iemicua). Ovšem v tomto případě mě ohledně těch svatyní berte s rezervou, mám trochu problém rozlišovat mezi buddhismem a šintoismem, na pohled ty budovy vypadají dost stejně.
Vyrazily jsme vlakem na osmou, do Nikkó to trvá necelou hodinu a z Ucunomije jezdí speciální Nikkó linka, jejíž vlaky mají jinou barvu a sametový potah na sedačkách. Cesta sama je příjemná, za oknem se míhají vyvýšeniny kupovitého tvaru, které Čech směle označí za hory. 
Níže pak ROZKLIKNĚTE (fotky jsou špatné, ale je jich dost)

Je tu ovšem háček, kousek za Ucunomijí začalo pršet. A pak už jen prší. Vystoupily jsme, nakonec se nám podařilo nastoupit do turistického autobusu (který by za normálního počasí byl nehorázně drahý, ale za deště jeden přestane být škrt). Hned na výstupní zastávce jsem si v obchodu se suvenýry koupila deštník (za 500 jenů, vydržel v perfektním stavu jen asi hodinu, ale den se s ním dl přežít).

Hned poté následoval most Šinkjó, který se píše znaky kami (bůh, duch) a haši (most). Za vstup se platí, ale nemyslím, že by to stálo za to, fotky lze udělat z obyčejného silničního mostu a řeka je se stromy s barevným listím je vidět odevšad.