28.12-1.1

Nový rok a svátky okolo jsem vlastně z velké části prožila v Tokiu. Dvacátého osmého jsem zajela jen tak na pokec za Šárkou, podívaly jsme se na Meidži džingú, což je šintoistická svatyně, ve které prý přebývá duch císaře Meidži a jeho ženy, a přilehlý park Jojogi. Potom mě Šárka provedla po jedné z ulic na Haradžuku a zašly jsme pak spolu na suši.

Brána torii před Meidži džingú.

24. a 25.12

Vynechám-li poměrně nezáživnou vánoční party v sobotu a tak, prožila jsem předvánoční náladu v tichu a míru svého pokoje. V Japonsku je na Vánoce volno pouze 24. prosince, hned po Halloweenu se tu sice v obchodech začaly objevovat vánoční dekorace, na některých domech věnce a vánoční osvětlení a posledních čtrnáct dní člověk jen málokdy potkal pokladní v supermarketu bez santaclausovské čepičky, ale celá myšlenka Vánoc tu je postavená trochu jinak. Ne že by Japonci neměli Vánoce a Santa Clause rádi, jakákoliv příležitost pro roztomilé dekorace je tu vítána, stromečky tu samozřejmě existují (jen jsou opět více japonské – tudíž jsou malé umělé a technicky vyspělé), ale musím říct, že nevím, jak je to tu s dárky, protože třeba Číňani rozhodně nic takového nedrží. V obchodech hrají americké koledy a Beethovenovu Ódu na radost, jež si z nějakého důvodu neasociují s EU, ale s Vánoci. Na Štědrý večer je zvykem dát si „vánoční dort“, a ráno zase do práce. Protože nejdůležitějším svátkem je tu Nový rok, nelze, aby se tu jen kvůli jednomu dni sjížděla celá rodina, když je Nový rok až za týden, proto pro většinu lidí jsou Vánoce svátek pro páry a příležitost k rande.

A za to hrozný množství fotek nemůžu---

22.11

Včera večer jsem se přifařila k ostatním jdoucím na jakiniku. Restaurace byla poměrně daleko, cesta neznámá. Vnutila jsem se k Číňanům ke stolu, abych musela mluvit japonsky. Myslím, že jsme se všichni přejedli masa, a to i přesto, že na jakiniku se používají i ty části, které bych doma za žádných okolností nejedla, například kůže a hladká svalovina, a zmrzliny.

Dneska jsem vstávala hodně brzy, ačkoliv bylo volno, protože univerzita žije přípravou školního festivalu. Benjamin (Němec) totiž domluvil s Miki (Japonka), která pracuje na rybím trhu, že se tam můžeme ráno přijet podívat. Rybí trh byl stejným směrem jako včerejší restaurace a skládal se asi ze čtyř velkých skladišť. Miki se neobjevila, ale prošli jsme si nejdřív budovu obyčejné tržnice, kde prodávali hromadu věcí a potravin, které v supermarketu člověk neuvidí. Potom jsme se odvážili i na rybí trh, pro mě suchozemce, který se těm věcem na talíři vyhýbá jako čert kříži, to byla docela zajímavá zkušenost. Chvilku jsme se tam pletli, Benjamin si tam dokonce k velkému haló místních strejďulů zakoupil dvě menší ryby a jeli jsme zase pryč.

Já jsem zamířila na Mezinárodní studentské centrum, jelikož mi včera volali, že se mám dostavit. Dostala jsem nabídku, kterou nemůžu odmítnout, prý se rozhodli, že mám napsat nějaký traktát v japonštině na jedno ze zadaných témat o životě cizího studenta v Ucunomiji pro brožurku Mezinárodního centra. To mám fakt radost.

V poledne jsme se s Yu domluvily, že si vyrazíme někam na oběd. Nakonec jsme skončily v bistru na nádraží, daly si udon (nudle), jelikož jsem byla silně proti čemukoliv obsahujícímu maso. Potom jsme prochodily okolní obchodní domy a já si koupila tričko, jelikož mě Yu a slečna pokladní přemluvily. Akorát to, co je Japonskám pod zadek, je mně do pasu, a rukávy budou tříčtvrteční. Ale nemyslím, že to nakonec vypadá zle.

Udon s pórkem.

Moje nové tričko.

Dole se nachází fotky mrtvých ryb. Byli jste varováni.

ROZKLIKNĚTE