Japonsko není
potravinově soběstačné, dováží z celkové spotřeby asi 60%.
Jediná plodina, ve které si uměle udržuje soběstačnost, je
rýže. A nyní je načase odhalit děsivou pravdu, jakými metodami
toho Japonci dosahují.
Faktem je, že
ročně do země vlákají pod příslibem studia a zlepšení úrovně
studovaného jazyka tisíce nic netušících mladých mužů a žen
z celého světa, kteří jsou pak ukolébáni falešnými
informacemi. Jednoho dne jsou pak donuceni vstát v šest hodin ráno,
dojet v malé skupince k nejbližšímu nádraží, kde již čeká
agent vydávající se za koordinátora projektu kulturní výměny.
Skupinka s agentem poté nastoupí do příměstského vlaku, odjede
na předem stanovenou stanici (například Udžiie), čímž se
udržuje zdání důvěryhodnosti. Ve stanici jsou pak tyto oběti
usazeni do autokaru, který je pak s dalším agentem, tentokrát v
převleku zástupce místní komunity, odveze neznámo kam (často je
uváděno smyšlené jméno, zum Beispiel Nakagawa). Zde jsou potom
oběti těchto praktik s tichým vládním souhlasem nuceni k otrocké
dřině na rýžových polích. Podle statistik, které vypracovala
Amnesty International, se počet lidí, kteří zemřou na strádání
způsobené otřesnými životními podmínkami, vyšplhá na několik
desítek ročně.
V Nakagawě bylo
príma, sice to bylo lehce trhlé, ale príma. Částečně se mi tím
splnil jeden z mých japonských snů (krom těch velkých JP snů
jako: přežít ten rok, nezmrzačit se nebo alespoň nepřijít o
žádnou důležitější část těla a udělat ze sebe naprostého
idiota maximálně třikrát denně), to jest jet někam na japonský
venkov, prohlédnout si tam nějaké obyčejné městečko a pak tam
najít úplně obyčejnou svatyni, ke které vede spousta schodů
lesem. Až na tu svatyni, mám splněno.
Dorazili jsme
někam za samotné město Nakagawa, dost dobře to mohla být vesnice
nebo další menší městečko (Kogawa, tuším) k domu mezi
rýžovými poli. To je taková legrační věc na japonském
osídlení, že domky leží kvůli rýžovým polím na hrozné
placatině, ale hned kousek dál se mohou zvedat poměrně výrazné
vrchy. Zde už byly na horizontu vidět dost pořádné hory. Uvítali
nás všichni možní a nemožní zástupci možných a nemožných
rodáckých spolků a organizátorů.
Cizinců nás tam
bylo asi okolo dvaceti, asi polovinu zahrnovali studenti z Ucunomije
(Tama a Kaku tam tuším jsou dokonce na plné tři dny) a druhou
polovinu učitelé angličtiny ze všech koutů zemí Commonwealthu.
Japonců různých tvarů a věků a organizačního postavení tam
bylo možná okolo padesátky, těžko se to sleduje, vypadají
všichni stejně.
Po úvodních
formalitách jsme husím pochodem došli k rýžovému políčku (a
těch tři sta bu bude do večera sklizených, nebo vás zbičujeme)
asi deset na deset metrů a pán věku i postavy mého děda, který
se evidentně živí sklízením rýže už šedesát let, nás
poučil, jak si neuříznout prsty a nezakrvácet holeně. Pak jsme
vyfasovali rukavice a srpy. Já jsem ještě od jakési babušky
dostala návleky na ruce, abych se nepopíchala o stébla, jelikož
jsem si mikinu kvůli horku uvázala k pasu. Pak nám taky řekli, že
dva asi jedenáctiletí kluci mají dnes za úkol mezinárodně se
sdružit se dvěma Čechy, přičemž bylo jasné, že je nezajímáme
ani v nejmenším, a začali jsme sklízet. Bylo sucho a větrno,
tudíž se nekonalo žádné bahno a komáři, které jsem
předpovídala. V takovém počtu bylo pole posekané asi za deset
nebo patnáct minut, i když největší zásluhu na tom měla asi
desítka metr vysokých babek se zády ohnutými téměř do pravého
úhlu, které stíhaly kosit i zavazovat snopy rychlostí tajfunu.
Po skupinovém
fotu nás vrátili zpět mezi kůlny, kde jsme si mohli vyzkoušet
výrobu moči (ehm, ne jako té tekutiny, jejíž výrobu si nikdo
speciálně zkoušet nemusí) – rýžových koláčků, které
vzniknou, když se do vařené rýže mlátí tak dlouho až přestane
být zrníčkovitá a začne být tahavá mazlavá slizká hmota.
Plněné moči jsou právě daifuku, které jsem fotila v prvním
příspěvku o jídle.
Potom jsme si
hromadně uváleli osm metrů dlouhou rolku suši, ochutnali všemožné
tradiční japonské jídlo (a některé bylo i dobré... ovšem
Japonci se ve velkém vrhli na pizzu, kterou pekl přizvaný pizzař,
a jen tak mezi řečí: JP jedí pizzu hůlkami) a přišla na řadu
kulturní výměna. Myslím, že jedna babka tam předvedla pravé
autentické dodžó sukui (asi
jako toto). Číňani zazpívali písničku, řekli bajku a pak
že prý máme něco předvést jako my Češi (námitka: Američani
nemuseli). Takže jsme s Vaškem recitovali Ententýky před užaslými
tvářemi nic nechápajícího publika. Určitě by bylo lepší,
kdyby aspoň jeden z nás uměl buď zpívat, nebo japonsky.
Pak jsme dostali
dárky, mimo jiné pytlík loňské rýže se skupinovou fotkou,
rozloučili jsme se a odjeli do Nakagawy prohlédnout si muzeum.
 |
| Ne zcela upotřebitelné výrobky místního kroužku a pera od pana učitele Kasaie |
 |
| Skupinové foto na sáčku |
A víte, co měli v muzeu? Dřevořezby ukijo-e. A víte od koho? Od Hirošigeho. Toho Hirošigeho. Toho Hirošigeho, který vytvořil sérii dřevořezeb Padesát tři stanic Tókaidó a Třicet šest pohledů na horu Fudži (ty tedy před ním už pod stejným názvem zpracoval Hokusai, ale to je jedno). A část z nich měli v tom muzeu. Toho Hirošigeho, kterého dokonce kopíroval Van Gogh. Jo, toho Hirošigeho. Muzeum samo je zajímavá budova, sice moderní a prosklená, ale stěny má částečně dřevěné a obložené japonským rýžovým papírem a v samotné expozici je téměř tma a vidět jsou jen nasvícené tisky. Šetřila jsem a koupila si jen šest pohledů, přičemž „pohled na horu Fudži ze Satty“ asi pošlu paní učitelce do ZUŠ, pokud tam tedy ještě pracuje.
PS: Jiné fotky zatím nemám, ale pokud mi Vašek přehraje ty svoje, přidám je.
