4.12 a 11.12 fotky Ucunomija

Fotky (většinou z chrámů) v Ucunomiji.

Chrám 1

7. a 8. 12 – Nasu

Ptal se mě Leonard, ten Brazilec, co je příjmením Jošikawa a byli jsme u něj tehdy pít, jestli jdu v pátek večer taky tancovat do klubu, a protože člověk nemůže být v těchto případech zcela otevřený a říci, že tam nemůžu, jelikož (a nyní cituji): „Tak do tohohle prostředí jsem se hodil jak cibule do šlehačky s ananasem.“ Místo toho jsem řekla, že nejdu, páč chceme jet s Yu a Mari do Nasu v sobotu brzy ráno, na to Leonard, že prý tam jeho kamarád pracuje na lamí farmě (vlastně alpačí) a že s nimi mám jít v pátek po škole na kafe.

Potkali jsme se před knihovnou a prý jedeme do Interparku do Tully's (stejné co Starbucks, drahý kafe v populárním prostředí). Autem. Autem už jsem nejela dva měsíce.

Kamarád se jmenuje Joel (Džoel, zhruba) a je Peruánec, což jsem obojí zjistila až v sobotu, tudíž celá ta věc s prací na lamí farmě byla mnohem víc kulturně podmíněná než se prve zdálo, ale hlavně má prý pár kamarádů Čechů (a většina z nich pravděpodobně před pár lety studovala v Olomouci), byl v Čechách a taky si až podezřele dobře pamatuje na slivovici (evidentně jsou čeští kamarádi ve skutečnosti Moraváci). Nabídl nám, že nás do Nasu všechny čtyři i s Leonardem v sobotu sveze, když už tam stejně jede kvůli práci.

S blížící se zimou jsou hory okolo Ucunomije mnohem viditelnější a cestou z Interparku (což je obchodní zóna na okraji města) jsem si je mohla prohlédnout mnohem lépe, Peruánec to okomentoval tím, že Češi mají rádi hory a tamty vysoké a zasněžené obrovské věci jsou sopky.

Pro zajímavost dodávám, že v půl šesté večer přišlo zemětřesení, po dlouhé době jedno z velmi silných, trvalo asi minutu a půl a před ním jsem dostala na svůj japonský mobil varovnou zprávu, která mě možná vyděsila víc, než samotná událost. Krom toho, během zemětřesení přiběhl zaklepat Vašek, jestli jsem taky dostala to varování. Tolik k bezpečnosti během přírodních katastrof. Hned minutu poté mi zavolali ze studentského centra, jestli jsme všichni v pořádku, na to jsem jim tvrdila, že ano, protože jsem neslyšela žádný křik. Potom přišly ještě zprávy od Japonek, které mají hodně mezinárodních přátel, a tudíž napsaly všem cizincům, co znají, a mail od učitelky, co má na starosti náš program. Samozřejmě celou záležitost teď trochu zlehčuji, nicméně jelikož bydlím v přízemí, zemětřesení pociťuji méně než ti v tom pátém (až se budova bude hroutit, tak to pro změnu pocítím nejvíc). Ještě si dovolím poznámku ke stupňům zemětřesení: V Ucunomiji to byl stupeň čtyři, více na sever (konkrétně v oblasti zasažené zemětřesením v březnu 2011) stupeň pět (ze sedmi).

V ráno jsme se všichni sešli před univerzitní branou, nasáčkovali se k Joelovi do auta a ten nás vyvezl ven, dokonce to kvůli nám vzal tou hezčí cestou, abychom si užili pohledů na hory. Mari se udělalo v autě zle, protože si vzala jakýsi lék na bolení v krku, a trpěla pak chuděra celý zbytek dne.

Joel nás vyhodil v Nasu před svým druhým bytem, s tím, že jede pracovat, my si máme dát kafe a pak nemáme zapomenout vypnout topení. Někteří lidi jsou zjevně až tak moc cool.

Měl v ložnici tatami, to jsem musela vyfotit.

2.12 Čičibu

Thajec Gass (on se teda jmenuje jinak... thajsky) zamýšlí psát svou výzkumnou práci o japonských svátcích a oslavách a na speciálním semináři mu byl doporučen festival v Čičibu. Zapamatovala jsem si to, našla na internetu a řekla si, že by to stálo za podívání.

Ve čtvrtek jsem náhodou mluvila s Gassem a vnutila se mu na jeho expedici do Čičibu a přibrala i Mari a Yu.

Nakonec jsme jěli v neděli, přestože hlavní svátek připadá až na pondělí, nicméně Yu a Číňan You-kun (Youkun-kun vlastně) neměli čas a Mari nakonec nejela. Oblékla jsem si dvě trička, mikinu, kabát a návleky na nohy, vyšla ven a usoudila, že taková zima ještě není, ale svlékat se nebudu, budou se večer všechny hodit. Potkali jsme se tedy čtyři chvilku před jedenáctou (Číňani ráno brigádničili) a vyrazili na nádraží. Protože v sobotu letos poprvé sněžilo, ptala jsem se Gasse, co říkal na sníh, když se mi kdysi svěřoval, že se na něj hrozně těší, jelikož v Thajsku není, a on, že ho nestihl, jelikož ještě spal. Na nádraží se tak nějak ukázalo, že ani Gass, ani Youkun nemají speciální plán a vyhledané spoje. Youkun se zeptal slečny na informacích, která mu vytiskla jízdní řád, já jsem měla pro jistotu něco z internetu. Když jsme je porovnali, podle mých přestupů jsme tam měli být v půl třetí, podle Youkunových ve tři. Tak kluci říkali, že by zkusili to, co mám já, i když jsem je varovala, že to jsou jen takový poznámky. Prý to nevadí, aspoň se podíváme v Japonsku na neznámá místa, a riskneme to. Chyba. Chyba. Chyba.

Také se ukázalo, že asi ani jeden ještě nebyli nikde vlakem, najednou se ze mě stal jednooký král. Ale hned do Ómiji jsme přijeli trošku později a nestihli naplánovaný vlak, jenže v Ómiji to byla ještě legrace, protože další jel už za deset minut. Dojeli jsme do Kumagaji (což mimochodem znamená „Medvědí údolí“), kde jsem předvedla své mistrovství u automatu na změnu lístku. Našli jsme vchod na nástupiště linky Čičibu (protože tam už nejezdil JR, neboli Japonské dráhy), koupili si lístky (tady pro změnu zaperlil Youkun, protože to byl trochu jiný automat) a neprozřetelně se nepodívali, kdy jede další vlak, a že bychom si mohli dát něco k jídlu. Když si Gass kupoval oběd už asi deset minut, okomentoval to Youkun, že oni ti Thajci jsou takoví laxnější. Pak jsme se vydali na nástupiště, místo turniketů tam bylo okénko a pak ještě kukaň pro dalšího zřízence na kontrolu lístků, tři jsme prošli a pak jsme zjistili, že Gass nemůže najít svůj lístek, nicméně nemohli jsme mu pomoci hledat, jelikož už jsme byli za zřízenci. Takže jsme s lítostí sledovali, jak ho nemůže najít a musí si koupit další, zatímco nám vlak projel před očima. Gass si, chudák, koupil druhý lístek a počkali jsme na peróně půl hodiny na další vlak.

Úplný předek vlaku z Ucunomije. Vlevo teda byl ještě strojvůdce, ale toho jsem nefotila pro nevýraznost uniformy.

ROZKLIKNĚTE

18.11 Ójama

Rozhodly jsme se s Šárkou, když už je ten podzim, že by to chtělo učinit nějaký skutečně vážný pokus o momidžigari (tj. pozorování červeného listí javorů a skládání přírodní lyriky o pomíjejícnosti života... taková klasická japonská zábava na odpoledne. Dobrá, s tou poezií vám kecám, ale v Japonsku je vskutku zvykem v listopadu cestovat po vyhlášených javorových lokalitách).

Vybraly jsme horu Ójama asi v hodinové vzdálenosti od Tokia. Abych se na Šindžuku, což bylo shromaždiště celého týmu začínajících básníků (mě a Šárky), dostala včas, vstávala jsem asi v pět (a mám takový debilní zvyk, že pokud mám vstávat brzy, tak v noci neusnu, pokud možno, vůbec, navíc deset minut před pátou mě probudili kluci vracející se z klubu), abych stihla dojet na nádraží, uschovat si tam kolo a vyrazit vlakem v 6:14. Na nádraží jsem přijela asi ve tři čtvti na šest (podle hodin na policejní stanici, které jsem zahlédla okýnkem), což mě netěšilo, jelikož úschovnu otevírají až v šest. Strejda v úschovně měl ale dobré srdce a netypicky pro Japonce nedodržel provozní dobu a kolo jsem si mohla uschovat hned.

Na nádraží následovala obvyklá soukromá válka s automatem na lístky, potom již vlak směr Ueno. V Ómiji jsem přestoupila. To doufám ukazuje, jakých hrdinských skutků jsem občas v sedm ráno schopná. Počasí se ukázalo ideálním, ten správný podzimní vzduch, který pomalu slyšíte praskat, jak je řízný, a nebe skoro bez mráčku. Ze stanice Akabane jsem dokonce z vlaku viděla Fudži. Tedy předpokládám, že to byla Fudži, protože která jiná hora si může dovolit čnět z ničeho nic nad hustě zalidněnou oblastí se sněžnou čepičkou?

Na Šindžuku jsme se linkou Odakjú, která nepatří pod JR (Japonské dráhy) a Šárka s ní jezdí do školy, vydaly do Isehary, odkud se dá autobusem na Ójamu. Vystoupily jsme v Isehaře a přišel první překvapivý moment: Ještě před turnikety se štosovala řada Japonců, jež se rozhodli ušetřit 40 jenů na vstupném zakoupením celodenní vstupenky. 40 jenů. Desetikoruna za patnáct minut ve frontě. Další fronta se táhla celou nádražní halou až ke stanovišti autobusů, mohla mít dobrých dvě stě metrů. I když jsme byly připravené, že v neděli se to tu bude turisty jen hemžit (jediný opravdu volný den pro většinu Japonců), toto nás přeci jen trochu zaskočilo.

Mapa Ójamy

 

ROZKLIKNĚTE