2.12 Čičibu

Thajec Gass (on se teda jmenuje jinak... thajsky) zamýšlí psát svou výzkumnou práci o japonských svátcích a oslavách a na speciálním semináři mu byl doporučen festival v Čičibu. Zapamatovala jsem si to, našla na internetu a řekla si, že by to stálo za podívání.

Ve čtvrtek jsem náhodou mluvila s Gassem a vnutila se mu na jeho expedici do Čičibu a přibrala i Mari a Yu.

Nakonec jsme jěli v neděli, přestože hlavní svátek připadá až na pondělí, nicméně Yu a Číňan You-kun (Youkun-kun vlastně) neměli čas a Mari nakonec nejela. Oblékla jsem si dvě trička, mikinu, kabát a návleky na nohy, vyšla ven a usoudila, že taková zima ještě není, ale svlékat se nebudu, budou se večer všechny hodit. Potkali jsme se tedy čtyři chvilku před jedenáctou (Číňani ráno brigádničili) a vyrazili na nádraží. Protože v sobotu letos poprvé sněžilo, ptala jsem se Gasse, co říkal na sníh, když se mi kdysi svěřoval, že se na něj hrozně těší, jelikož v Thajsku není, a on, že ho nestihl, jelikož ještě spal. Na nádraží se tak nějak ukázalo, že ani Gass, ani Youkun nemají speciální plán a vyhledané spoje. Youkun se zeptal slečny na informacích, která mu vytiskla jízdní řád, já jsem měla pro jistotu něco z internetu. Když jsme je porovnali, podle mých přestupů jsme tam měli být v půl třetí, podle Youkunových ve tři. Tak kluci říkali, že by zkusili to, co mám já, i když jsem je varovala, že to jsou jen takový poznámky. Prý to nevadí, aspoň se podíváme v Japonsku na neznámá místa, a riskneme to. Chyba. Chyba. Chyba.

Také se ukázalo, že asi ani jeden ještě nebyli nikde vlakem, najednou se ze mě stal jednooký král. Ale hned do Ómiji jsme přijeli trošku později a nestihli naplánovaný vlak, jenže v Ómiji to byla ještě legrace, protože další jel už za deset minut. Dojeli jsme do Kumagaji (což mimochodem znamená „Medvědí údolí“), kde jsem předvedla své mistrovství u automatu na změnu lístku. Našli jsme vchod na nástupiště linky Čičibu (protože tam už nejezdil JR, neboli Japonské dráhy), koupili si lístky (tady pro změnu zaperlil Youkun, protože to byl trochu jiný automat) a neprozřetelně se nepodívali, kdy jede další vlak, a že bychom si mohli dát něco k jídlu. Když si Gass kupoval oběd už asi deset minut, okomentoval to Youkun, že oni ti Thajci jsou takoví laxnější. Pak jsme se vydali na nástupiště, místo turniketů tam bylo okénko a pak ještě kukaň pro dalšího zřízence na kontrolu lístků, tři jsme prošli a pak jsme zjistili, že Gass nemůže najít svůj lístek, nicméně nemohli jsme mu pomoci hledat, jelikož už jsme byli za zřízenci. Takže jsme s lítostí sledovali, jak ho nemůže najít a musí si koupit další, zatímco nám vlak projel před očima. Gass si, chudák, koupil druhý lístek a počkali jsme na peróně půl hodiny na další vlak.

Úplný předek vlaku z Ucunomije. Vlevo teda byl ještě strojvůdce, ale toho jsem nefotila pro nevýraznost uniformy.

ROZKLIKNĚTE

10.11 Šiči-go-san

Dnes jsem na sebe mimořádně pyšná. Okolo desáté ráno jsem se vydala k ucunomijské svatyni, jelikož patnáctého listopadu je v Japonsku svátek Šiči-go-san, který se prý slaví víkend předtím, pokud připadne na všední den, zaručit to sice nemůžu, ale podařilo se mi vystoupat ke svatyni, rituálně se očistit a asi patnáct minut se tam potloukat mezi formálně oblečenými rodiči a prarodiči dětí v načančaných kimonech. Šiči-go-san je svátek sedmiletých, pětiletých a tříletých dětí, jehož náplní je v podstatě obleční ratolesti do drahého kimona, v němž je dovedena do svatyně, kde se celá rodina pomodlí a následně se před svatyní vyfotí. Děti dostanou podlouhlou sladkost pro dlouhověkost a jde se domů. Nebo možná na oběd, kdo ví.

Nic neříkající pohled na vysílací věž koupající se v ranním oparu v půl jedenácté dopoledne, abyste z toho JP taky něco měli.

Svatyně Futaarajama

Mým nejsilnějším okamžikem dne bylo, když jsem sebrala odvahu a poprosila maminky (jedna se tedy pro jistotu ještě zeptala manžela... asi konzervativnější rodina, no) dvou holčiček, jestli si jejich děti můžu vyfotit. Zbytek té parády jsem raději fotila jen z dálky a zezadu, abych nezpůsobila větší společenskou újmu, než se mi jako cizinci ochomýtajícím se ve svátek po svatyni už podařilo. 

ROZKLIKNĚTE

23.-27.10

Z důvodů nepříznivých povětrnostních podmínek (a proto, že jsem ve vlaku z klimatizace chytla rýmu) jsem tento týden zahákovala úterek a středu.

Člověk, který mi poradí, jak udělat, aby se mi z roušky nemlžily brýle, bude mít speciální podstavec osvětlený halogenovými svítidly v mé síni slávy.

 Těch pár (asijských) lidí, kterým jsem řekla, že mám rýmu (kaze), se okamžitě zeptalo, jestli jsem s ní byla v nemocnici a jestli mám horečku. Asi je to tím, že japonština má slovo „kaze“, které asi nějak zahrnuje i běžnou chřipku. Nicméně představa, jak by v tomto případě vypadala v Čechách návštěva u lékaře, mně bude sloužit za mrazivých zimních večerů k zahřátí na těle i na duši.

Pokračování příběhu o divném cizinci – ve čtvrtek jsem se s ním potkala na univerzitě v jeho třídě, kde jsem mu vysvětlila, že jsem napsala krátký mail s otázkou, jak jsou na tom lidé v mém programu s možnostmi brigády, a dostala příšerně dlouhou odpověď, jejíž podtext znamenal: Ať vás to ani nenapadne. Ale popovídala jsem si, protože je to evidentně naprostý blázen, a předala jeho kontakt Němcům a Hotaru.

Silným pátečním zážitkem bylo, když nám na hodinu anglického slohu vecpali asi pětadvacet studentů ze zemí ASEANu, kteří se měli ten den účastnit také. Skončila jsem ve skupině s Hotaru a nějakým klukem z Maynmaru a byla to docela sranda, až na to, že stejně všichni chtěli mluvit o něčem jiném než o zadaných cvičeních. Krom toho se mi stala ještě taková příjemně úsměvná věc, kterou zapřičinilo to, že jsem byla krom Vaška jediný ne-Asiat ve třídě (doktorka Morrison se nepočítá).

V sobotu byl můj nejproduktivnější čin úklid sprchy a třetiny chodby (píšou chodba C, a to je maximálně třetina). 

Vstupní komůrka do sprchy. Nalevo, co není vidět, se házejí mince.

Štěrbina zvíci Mariánského příkopu. Táhne skrz ní.

Sprcha box i s automatem na mince.

Večer Vašek nějak zařídil takojaki v bytě u Hiroji a pozval ještě Masata a další Japonku, jejíž jméno si nevybavím (hlavně proto, že jsem se na něj nezeptala). Hiroja byl vloni v Čechách, letos bydlí sám asi sto metrů od kampusu, koupil pánev na takojaki, chobotnici, zelí, sušený posyp z něčeho mořského a namletého, vyrobil těsto a udělal nám takojaki. Jinak chobotnice, řasy a jádrovina, která je poživatelná až poté, co se naloží, demonstrují, jak houževnatý je japonský národ, když se rozhodl, že se usadí v oblasti, kde k jídlu není téměř nic, hrozí tu neustálé přírodní katastrofy a komáři tu lítají ještě 27. října.

Protože tento blog je už v příliš zaběhlých kolejích, skončím popisem sobotní noci, která přinejmenším některým čtenářům vžene trochu vzrušení do žil. Od Hiroji jsem odcházela první (musela jsem vstát ráno v šest na vlak do Nikkó) a sama. Přestože jsem řekla, že byt má asi sto metrů od kampusu, podařilo se mi asi čtvrt hodiny naprosto ztracená kroužit na kole dokola mezi zcela totožnými japonskými domky. Byla tma. Bylo půl druhé v noci. To jen tak pro doplnění. Pak jsem konečně narazila do zdi, o které jsem se, pro nedostatek lepších možností, začala domnívat, že odděluje kampus od obytné zóny, jela podél ní asi dvě stě metrů doleva, zatočila a skončila v křoví u schodů sestupujících k řece. Když jsem podél té stejné zdi ujela čtyři sta metrů doprava, našla jsem branku na kampus a s velkou slávou dojela bez dalších obtíží (či policejního zásahu) na kolej. A kvůli adrenalinu v podstatě neusnula až do těch šesti.

A teď ještě:

Co mě pomalu přivádí k šílenství: chybějící teplá voda.

Z čeho se postupně zcvoknu: zvlášť balené pečivo, které nekřupe.

Co mě připraví o rozum: cyklisté na pravé straně vozovky.

Nad čím se někdy všichni společně pozastavíme: Japonky a obuv

29. a 30.9

V sobotu ráno nás Tama a Kaku dovedly k depáto, kde jsme si měli koupit mobily. Zde bych chtěla zdůraznit, že od té doby, co mi Vašek pomohl nafouknout gumy, se mi na tom kole jede přeci jen lépe, takže jsme stihli přijet před desátou a zažít otevření japonského hypermarketu. Stáli jsme ve frontě k jedněm dveřím, kde všichni brzcí zákazníci dostali od dvou zaměstnankyň koflíček kafe s mlíkem od Starbucks jako pozornost podniku, za minutu deset přišli další dva pánové, kteří slavnostně rozevřeli automatické dveře. A jak jsme se tak všichni hrnuli dovnitř, u jednotlivých oddělení a obchodů číhali další zaměstnanci a vítali s úklonou vniknuvší zákazníky. Skoro bych řekla, že je to způsob, jak Japonsko vytváří svá pracovní místa.

Varování na přebalovacím pultu. Matky, pozor!