Zobrazují se příspěvky se štítkemprasklá duše. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemprasklá duše. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 15. října 2012

12.10

Japonsko je bezpečná země, říkali. Tajfuny, zemětřesení, radioaktivní voda z kohoutku a citronově zelení pavouci, kteří od konce přední končetiny ke špičce té zadní měří asi 15 cm. Chtěla jsem ho sice vyfotit s nějakým měřítkem, abyste mi to věřili... ale přibližovat k němu ruku... chápejte.

Hotaru ráno ve škole říkala, že včera jela v dešti s deštníkem na kole a někdo do ní zezadu naboural. Ukazovala mi zalepené koleno a odřenou dlaň, jak sletěla s kola. A trošku kulhala. Na oplátku jsem jí pověděla svou story. Hned se cítím lépe.
Domnívám se, že vám včerejší porce akce nemohla stačit, dnes proto přihazuji další: Už jsem zažila své první zemětřesení. Měli jsme zrovna slohová cvičení, když se začaly klepat stoly. Paní Išikawa vesele prohlásila, že je to zemětřesení, a šla otevřít dveře, kdybychom museli utíkat. Pak ještě dodala, že je to asi jen stupeň tři (neodpovídá Richterově škále, ale měří se na konkrétním místě podle rozsahu otřesů). Pro ty, kteří se ještě nikdy nezemětřásli, bylo to stejné, jako když nám na univerzitě o patro výš bourali stěny, akorát bez zvuku sbíječek.

Ale pozor, tím dnešní zážitky nekončí. Cestou ze školy jsem si šla koupit soupravu na opravu prasklých duší. Přešla jsem obchod, který jsem měla při cestě, a vzpomněla si na to až příliš pozdě. Vydala jsem se tedy oklikou k dalšímu přes čtvrť, kde je spousta nových a draze vypadajících domků, ale s chodníky teprve ve výstavbě (i když i to je úspěch oproti zbytku naší čtvrti), tudíž jsem si musela klestit cestu mezi džunglí rostlin, které by mou tetu, co by odbornici na typy semínek, udělaly nesmírně šťastnou, jelikož se jejich semena přichytávala na kalhoty a úporně se jich držela. Došla jsem k obchodu, napoprvé otevřela správné posuvné dveře a uvnitř nikdo. Došla jsem až k pultu, kde ležely klíče, mobil a peněženka, což bylo jasným znakem, že majitel nebude daleko. Za pultem byly dveře, které zjevně spojovaly obchod s obytným domem. Osmělila jsem se a houkla tam. Houkla jsem ještě dvakrát, ale nic se neozvalo. V tu chvíli k obchodu přijela další zákaznice se vzezřením bodré uklízečky a zařvala do dveří mnohem hlasitěji. Za chvilku se z nich vyloupl dědula, prodal mi lepítko na „panku“ na duši a s uklízečkou se oba vyptali odkud jsem a kde tam bydlím, zjevně pobavení tím, že se tam jen tak objevila cizinka kupující lepidlo na kola.

Za 600 jenů!
Mimochodem, jak jsem teď celý den citlivější na dodržování předpisů: Auta tu opravdu všechna jezdí vlevo, cyklisté asi ze dvou třetin a chodci si chodí, jak se jim zachce.
Vašek mi večer opravil kolo, v duši jsem měla dvě díry a další je v plášti. Tak teď se uvidí, jak dobře to spravil.