12.11

Následuje krátký příběh o tom, kterak jsem nezaplatila letištní taxu. Škola mi už na začátku měsíce dala papír, kde je napsáno kolik a kam, dnes jsem se odhodlala zajet na pobočku banky, nebo spíš na poštu, jelikož mám takzvaný poštovní účet, že teda jako zaplatím převodem. Vlezla jsem tam, orosila se poprvé, jelikož tam měli přetopeno, a ujala se mě vysvětlovací slečna, která číhá u stojánků se složenkami, aby pomohla blbcům. Orosila jsem se podruhé, když jsem asi patnáct minut vyplňovala příkaz. Nakonec byl příkaz vyplněn, slečna mě poslala k okénku. A u okénka se ukázalo, že mám účet teprve od září, a proto musím půlroku počkat, než budu moci peníze i odesílat. Tak mi sklaplo a šla jsem.

ROZKLIKNĚTE

7.11

Výhled z verandy, balkonu, mého pokoje.

Nic neříkající fotka z kampusu, abyste z toho Japonska taky něco měli.

Ráno jsem šla do školy pěšky (kolo jsem totiž nechala v úterý ve škole, jelikož pršelo a já s deštníkem nejezdím) a potkala praktickou bílou krabici řízenou Japonkou. Krabice zrovna zahýbala doprava, Japonka řídila, telefonovala, na klíně měla s hlavičkou ve volantu posazené jedno děcko, druhé jí viselo na krku ze zadní sedačky.

Myslela jsem, že je tu tolik těch dopravních nehod kvůli honičkám policie a jakuzy. Ucunomija je totiž prý město jakuzy. Respektive těch klanů, co prohrály pouliční války v Tokiu a musely se odstěhovat na sever.

Včera mě taky vyděsila Sabina, že už měsíc jezdím na kole bez registrace a až mě chlupatý vyhmátnou, tak mě zastřelej a seberou mi kolo. Šťára proti cyklokriminalitě. To je tu ale vážná věc... zjevně je to pálí víc než ta jakuza.

Sabina koupila kolo kdesi v obchodě u nádraží, o jehož poloze nebyl schopen nikdo podat žádné informace, což se mi nehodilo, jelikož se mi k nádraží ani trochu nechtělo a představa, že tam budu jezdit v kruzích na ukradeném kole vlastně způsobila, že jsem celou záležitost odsunula na neurčito.

Dnes jsem ale riskla obchod hned u školy. Vypadal mezinárodně, měl ve výkladu americkou vlajku a prodával ojetá kola. V obchodě byl dědula, mladší Japonka, která tam asi velí, a brigádničící Mongol a černoch. Zeptala jsem se, jestli mi opraví světlo. Prý opraví. Jestli mi můžou změnit registraci ze Sabiny na moje jméno. Prý můžou. Pak mi dali šálek zeleného čaje a opravili mi světlo a přepsali registraci. Sice celá ta sranda stála 2000 jenů, ale co nadělám. Pak dědula, že prý se jmenuje Tošio-čan, a když zjistil, jak se jmenuju já, zazpíval mi nějakou pravděpodobně lehce lascivní japonskou píseň a řekl, že až budu mít něco s kolem (významně ukázal na prohnuté přední kolo po srážce s blbcem), mám jít jedině k nim. Jo, od nynějška jedině k Tošio-čanovi. Tak jsem jim tam poslala Vaška.

Domky a zorané rýžové pole.

Nejkrásnější pohled na svět je prý z koňského hřbetu. (Opravdu jsem měla měsíc baterku přilepenou izolepou místo světla.)

Hřbitov a domky na cestě k supermarketu.

Na cestě k supermarketu.

Na cestě ze supermarketu. To zapadající slunce je v půl páté večer.

Na nástěnce před fakultou měli plakát k přednášce Gayatri C. Spivak v Kjótu. Pochopila jsem, co všechno je se mnou špatně, když jsem začala zkoumat, jak se dostat v neděli do Kjóta... 

Člověk by nikdy neměl říct "ne" vzdělání. I kdyby šlo o příručku o pěstování sisalu.

1.10

Ten tajfun jsem přežila, Japonci jsou měkcí a znervózní je i trocha větru a deště. Ráno nebyla na ulicích ani žádná mrtvá zvířata. Šla jsem s Vaškem a Němci do školy – pěšky, protože Sven ještě nemá kolo. Doufala jsem, že by se po tajfunu mohlo ochladit, ale bylo to spíš horší. Jestli brzy nepřijde podzim, balím to tady.

Ve škole jsem konečně zjistila, jak vypadá paní Nomata, a paní Nomata konečně zjistila, jak vypadá pologramotná opice. Tolik k odevzdávání dokumentů. Jo, a ten taxík mi univerzita neproplatí.

Helmou jsou pro případ zemětřesení vybaveny všechny pokoje

28.9

Dávka obhroublostí pro dnešní den: Úvodem tohoto zápisu chci prohlásit, že pokud to bude pokračovat dál, budu mít za měsíc stehna jako desetibojař a zadek z plechu (sedím teď v půl jedenácté večer na té prťávé kolejní židličce a docela to bolí). Protože ta kola, ta mě budou stát život, i když odpoledne jsem si za Vaškovy mohutné asistence (čti: Vašek to udělal celé) napumpovala gumy, a on mi zvedl sedlo, takže by to snad mohlo mít alespoň minimální efekt. A pořád ještě to kolo nemám registrované.

Ráno nás Tama-čan vyvezla k úřadu a výrobci razítek. Razítkář se zahleděl na mé příjmení psané katakanou a pronesl, že to bude trošku nemožné. Potom mi za pět hodin vyrobil razítko s osobním jménem. Hodilo by se říci, že se s tím člověk cítí jako prvňák.