Padla na mě lenost, což
si my, kteří se psaním neživíme, můžeme dovolit...
Mamka mi zakázala dát
na blog všech pět set fotek, co jsem udělala – rozhodně to mrzí
víc mě, než vás, to mi věřte. Nicméně nezoufejte, všechny
jsou zde: http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Taiwan_9.-15.2/
Už jsem se určitě
zmiňovala, že mi nevadí létání (ani ty pasáže, kdy letadlo
není vodorovně), ale mám jistý problém takovými těmi
kontrolami okolo (Přiletím tam, ukážu jim pas a oni mě obratem
pošlou zase zpátky). Cestu z Ucunomije na Naritu jsem prožila
poměrně vesele, protože jsem na nádraží potkala Číňanku, se
kterou jsme se celý semestr zdravily, ač jsem neměla potuchy, jak
se jmenuje (což je popis, který se hodí asi na osmdesát procent
Číňanek), a já mohla část svých obav ventilovat k ní, ona mě
za odměnu dovedla k vlaku.
Nějak jsem na letišti
prošla kontrolou (a naštěstí jsem letěla z terminálu 2, ten
první byl prý plný Číňanů letících domů na svátky),
nakoupila duty-free dárky pro Cathy a spokojeně odletěla do
Taipeie (AIRBUS INDUSTRIE A330-300), měla hrozně príma místo,
cestou zničila japonskou letušku, když jsem jí odpovídala
nečekaně japonsky. V Taipei jsem v hale objevila lehátka příhodně
umístěná proti obrovskému oknu, kde jsem přečkala asi tři
hodinky do nočního letu do Kaohsiungu. Zde by bylo na místě
zmínit, že jsem byla jediný cizinec na palubě (Boeing 737-800),
seděla jsem u stěny (sice ne přímo u okna) a vedle mě seděl
mírně překvapený taiwanský strýc v teplácích. Z Taipeie do
Kaohsiungu to trvá chvilku (tudíž žádná svačina), a protože
je Kaohsiung přístav, vypadá v noci z letadla perfektně.
Po přistání jsem
kachní chůzí došla k imigračním kontrolám, vyplnila papíry a
s jistotou, že mě teď odmítnout pustit z mezinárodní půdy na
tu taiwanskou, jsem přišla k paní, která se vesele zeptala, zdali
jsem na Taiwanu poprvé, a popřála mi hezký pobyt.
