24. a 25.12

Vynechám-li poměrně nezáživnou vánoční party v sobotu a tak, prožila jsem předvánoční náladu v tichu a míru svého pokoje. V Japonsku je na Vánoce volno pouze 24. prosince, hned po Halloweenu se tu sice v obchodech začaly objevovat vánoční dekorace, na některých domech věnce a vánoční osvětlení a posledních čtrnáct dní člověk jen málokdy potkal pokladní v supermarketu bez santaclausovské čepičky, ale celá myšlenka Vánoc tu je postavená trochu jinak. Ne že by Japonci neměli Vánoce a Santa Clause rádi, jakákoliv příležitost pro roztomilé dekorace je tu vítána, stromečky tu samozřejmě existují (jen jsou opět více japonské – tudíž jsou malé umělé a technicky vyspělé), ale musím říct, že nevím, jak je to tu s dárky, protože třeba Číňani rozhodně nic takového nedrží. V obchodech hrají americké koledy a Beethovenovu Ódu na radost, jež si z nějakého důvodu neasociují s EU, ale s Vánoci. Na Štědrý večer je zvykem dát si „vánoční dort“, a ráno zase do práce. Protože nejdůležitějším svátkem je tu Nový rok, nelze, aby se tu jen kvůli jednomu dni sjížděla celá rodina, když je Nový rok až za týden, proto pro většinu lidí jsou Vánoce svátek pro páry a příležitost k rande.

A za to hrozný množství fotek nemůžu---

20. a 21.10

Dnes jsem usnula asi po třetí ráno, byli jsme v hospodě oslavovat narozeniny paní Itó a nějaké Japonky (tento týden už třetí narozeninová oslava). Ty věci, co se v asijské společnosti v hospodě dějí, by se podle mě u nás nedály ani po trojnásobném množství zkonzumovaných lihovin. Doufám, že fotky nikdy nespatří světlo sociálních sítí, znáte to, vydědění, nemožnost sehnat práci a tak. Čí to byl, proboha, nápad sdílet fotky ze svého soukromého života někde na internetu? Copak jsme už všichni úplně blbí?

Nic neříkající pohled na nadjezd pro vlak (níže) a pro šinkansen (výše) v Ucunomiji, abyste z toho Japonska taky něco měli.

Nadjezd pro šinkansen. Prázdný.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

 Zítra jedu do Tokia, tudíž jsem se byla podívat zase na nádraží, abych se ujistila, že to tam vypadá tak, jak má. A úplnou náhodou se dnes v Ucunomiji jede nějaký závod v cyklistice a díky tomu na nádraží číhali nějací dobrovolníci s informacemi. Jeden postarší pán bral svou roli vskutku vážně a odchytil mě. Na visačce mu viselo English, ale já jsem zatvrzele zkoušela svou japonštinu a pán byl očividně rozhodnut učinit dobrý skutek (asi si dělali čárky, kdo poradí nejvíce lidem) a postupně mi donesl mapu Nikkó, nějaký jízdní řád a prostě že mi poradí i proti mé vůli. Byl s tím hrozně príma. Pak jsem ještě na informacích vyžebrala jízdní řád, kde mi slečna označila všechno, co jede do Uena, a pak i všechno, co jezdí do Nikkó.

(následuje Tokio, obsahuje velké množství fotek a na některých ani nejsou vlaky, rozklikněte prosím)