Z důvodů
nepříznivých povětrnostních podmínek (a proto, že jsem ve
vlaku z klimatizace chytla rýmu) jsem tento týden zahákovala
úterek a středu.
 |
| Člověk, který mi poradí, jak udělat, aby se mi z roušky nemlžily brýle, bude mít speciální podstavec osvětlený halogenovými svítidly v mé síni slávy. |
Těch pár
(asijských) lidí, kterým jsem řekla, že mám rýmu (kaze), se
okamžitě zeptalo, jestli jsem s ní byla v nemocnici a jestli mám
horečku. Asi je to tím, že japonština má slovo „kaze“, které
asi nějak zahrnuje i běžnou chřipku. Nicméně představa, jak by
v tomto případě vypadala v Čechách návštěva u lékaře, mně
bude sloužit za mrazivých zimních večerů k zahřátí na těle i
na duši.
Pokračování
příběhu o divném cizinci – ve čtvrtek jsem se s ním potkala
na univerzitě v jeho třídě, kde jsem mu vysvětlila, že jsem
napsala krátký mail s otázkou, jak jsou na tom lidé v mém
programu s možnostmi brigády, a dostala příšerně dlouhou
odpověď, jejíž podtext znamenal: Ať vás to ani nenapadne. Ale
popovídala jsem si, protože je to evidentně naprostý blázen, a
předala jeho kontakt Němcům a Hotaru.
Silným pátečním
zážitkem bylo, když nám na hodinu anglického slohu vecpali asi
pětadvacet studentů ze zemí ASEANu, kteří se měli ten den
účastnit také. Skončila jsem ve skupině s Hotaru a nějakým
klukem z Maynmaru a byla to docela sranda, až na to, že stejně
všichni chtěli mluvit o něčem jiném než o zadaných cvičeních.
Krom toho se mi stala ještě taková příjemně úsměvná věc,
kterou zapřičinilo to, že jsem byla krom Vaška jediný ne-Asiat
ve třídě (doktorka Morrison se nepočítá).
V sobotu byl můj
nejproduktivnější čin úklid sprchy a třetiny chodby (píšou
chodba C, a to je maximálně třetina).
 |
| Vstupní komůrka do sprchy. Nalevo, co není vidět, se házejí mince. |
 |
| Štěrbina zvíci Mariánského příkopu. Táhne skrz ní. |
 |
| Sprcha box i s automatem na mince. |
Večer Vašek nějak zařídil
takojaki v bytě u Hiroji a pozval ještě Masata a další Japonku,
jejíž jméno si nevybavím (hlavně proto, že jsem se na něj
nezeptala). Hiroja byl vloni v Čechách, letos bydlí sám asi sto
metrů od kampusu, koupil pánev na takojaki, chobotnici, zelí,
sušený posyp z něčeho mořského a namletého, vyrobil těsto a
udělal nám takojaki. Jinak chobotnice, řasy a jádrovina, která
je poživatelná až poté, co se naloží, demonstrují, jak
houževnatý je japonský národ, když se rozhodl, že se usadí v
oblasti, kde k jídlu není téměř nic, hrozí tu neustálé
přírodní katastrofy a komáři tu lítají ještě 27. října.
Protože tento
blog je už v příliš zaběhlých kolejích, skončím popisem
sobotní noci, která přinejmenším některým čtenářům vžene
trochu vzrušení do žil. Od Hiroji jsem odcházela první (musela
jsem vstát ráno v šest na vlak do Nikkó) a sama. Přestože jsem
řekla, že byt má asi sto metrů od kampusu, podařilo se mi asi
čtvrt hodiny naprosto ztracená kroužit na kole dokola mezi zcela
totožnými japonskými domky. Byla tma. Bylo půl druhé v noci. To
jen tak pro doplnění. Pak jsem konečně narazila do zdi, o které
jsem se, pro nedostatek lepších možností, začala domnívat, že
odděluje kampus od obytné zóny, jela podél ní asi dvě stě
metrů doleva, zatočila a skončila v křoví u schodů
sestupujících k řece. Když jsem podél té stejné zdi ujela
čtyři sta metrů doprava, našla jsem branku na kampus a s velkou
slávou dojela bez dalších obtíží (či policejního zásahu) na
kolej. A kvůli adrenalinu v podstatě neusnula až do těch šesti.
A teď ještě:
Co mě pomalu
přivádí k šílenství: chybějící teplá voda.
Z čeho se
postupně zcvoknu: zvlášť balené pečivo, které nekřupe.
Co mě připraví
o rozum: cyklisté na pravé straně vozovky.
Nad čím se někdy
všichni společně pozastavíme: Japonky a obuv
