Zobrazují se příspěvky se štítkemthis is halloween. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemthis is halloween. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 9. listopadu 2012

28.10-6.11


Usuzujete správně, že to tu přestává být takové vzrůšo, jako zpočátku. Tím se sice nijak nevymazal fakt, že se mi alespoň jednou denně stane něco, co by i v hloupé americké komedii vypadalo hloupě, ale budiž.
Myslím, že nyní bude vhodné zapsat pouze milníky minulého týdne. Tak například v úterý byl pátek. Vážně. Nejen, že tu ti blázni mají vejšku ještě stále spíše připomínající střední školu a patnáct výukových týdnů na semestr, ale usoudili, že je třeba cizácké studenty ještě trochu zmást a kvůli podzimním svátkům je málo pátků, a proto se úterní škola nahradí páteční. Dlužno dodat, že nerozumím, jakým systémem dospěli zrovna k úterý, a že nejsem jediný cizinec, kterého to vyhodilo z konceptu, jelikož doktorka Morrisonová není zjevně s Robinsonem jedna ruka a zapomněla, že jsou dva pátky, a nedorazila.
V úterý se také konala schůzka studentů zařazených v mém programu a našich japonských kolegů, protože naštěstí jsou ostatní studenti v mém programu hlavy otevřené, ústa proříznutá a dospěli k názoru, že je trochu zvláštní, že výměnní studenti dostali každý přiřazeného jednoho Japonce jako „tutora“ a my nic, takže cosi pronesli a sešli jsme se s nějakými druhačkami. Myslím, že z toho asi dál nic moc nebude, ale už ta snaha je pěkná, krom toho aspoň bude mít člověk na kampusu koho ráno zdravit.
Smetáček například. A prostírání.
Puzzle podložky, aby měl člověk oč cestou v noci na záchod zakopnout.
 V pátek jsem přemluvila Mari a Yu, aby mě vzaly někam na jídlo v obědové pauze, a přidal se i Vašek. Dojeli jsme na kolech docela kus od univerzity do Sukiya (řetězec restaurací, fast-food), dali si snad všichni gjúdon (rýže a hovězí) s houbičkami a přišli pozdě na hodinu (ti z nás, co mají stále ještě rýmu, k tomu byli zpocení a kašlající).
Houbičky. Čaj je zdarma.
 Večer mě s Vaškem Hiroja pozval na nabe-párty, což se sestávalo z nakoupení surovin, sezení okolo nízkého stolečku s jedním vařičem a velkým hrncem v Hirojově pokoji, jedení nabe (v jedné várce byly i mušle, o kterých nejdřív Japonci říkali, jak budou dobré, aby pak po ochutnání sami přiznali, že tyhle nějak dobré nejsou) a klepání se zimou, protože oni si prostě nezatopí a nezatopí.
Na sobotní večer byla připravená halloweenská párty (globalizace je sviňa), která zahrnovala socializaci v kruhu cizích a japonských studentů, kostýmy a většina času byla zabita focením a pózováním, protože kdy se vám to stane, že. (Potkala jsem tam japonského přítele jedné ze senpai z Olomouce a japonského Brazilce, jehož jsem se zeptala na téma výzkumu, který tu dělá... Jestli vás to zajímá, tak jak prý globální oteplování ovlivňuje dormanci nashi, tj. asijských hrušek.) Všimla jsem si nenápadných náznaků ze svého devět tisíc kilometrů vzdáleného okolí, že prý v Japonsku jdu od párty k párty a co se to prý děje... Nebaví mě to, ale je to asi lepší, nežsedět v cizí zemi sama v pokoji, stydět se za sebe, zoufat si, že si nemám pořádně s kým popovídat a číst pornografické povídky s jednou rukou pevně svírající lžičku zabořenou v melounovém želé. Bohužel dobré melounové želé je těžké najít.
Ne vážně, ale člověk si tu v podstatě musí najít kamarády, ráda bych cestovala, ráda bych nakupovala a ráda bych si s někým povídala, takže snažit se potlačit vrozené sklony uchýlit se v jakékoliv organizované společnosti někam pod linoleum a zoufat si, že tu není jediné spřízněné duše, je alespoň teď tak trochu nutnost. Krom toho aspoň bude mít člověk na kampusu koho ráno zdravit.

Vzpomínáte na Tokio? Konečně jsem si přečetla návod. Jsou to semínka, hnojivo a ta hnědá placka je substrát, který se po zalití horkou vodou nafoukl. Nevěříte?
Věřte.
 Ad zmíněné nakupování, po neděli, kdy jsem si pokoušela doléčit, neúspěšně, rýmu pomocí teplé postele a četby pornografických povídek (už jsou tu podruhé, což jemně naznačuje, že trpím tím druhem ne-smyslu pro humor, který se vlastní vtipností zkrátka nemůže nabažit), jsme v pondělí v jednu odpoledne vyrazily s Yu a Mari do Bell Mallu. Měla jsem takovou představu, že si koupím rukavice. Vrátila jsem se domů asi v šest s ponožkami a svítilnou na kolo. To bude taky globalizace a síla konzumu. Mimochodem pokladní v potravinách, taková starší tetka, se na mě zase pokoušela mluvit anglicky, už jsem ji tam potkala někdy minulý nebo předminulý týden, kdy jsem ji ještě navíc pořádně neslyšela, protože zarovnávači zboží do regálů zjevně vedou nějakou soukromou soutěž o to, kdo dokáže protáhnout „Irrašaimaséééééééééééééééééé“ (vítejte) úplně nejdéle. Tetka je svým způsobem roztomilá, protože naučené fráze z manuálu vybrebtne v japonštině opravdu rychle a pak si přidá nějaké „thank you“, a asi je spokojená a cítí se světově. Já se taky cítím spokojená a světově, protože nerozumím ani jedné z jejích jazykových verzí, a tak jen podávám peníze a zapírám existenci jakýchkoliv karet na sbírání bodů. Analepse: Než jsme vešly do Bell Mallu, zvedla jsem hlavu do kola a zahlédla jsem nějakou cizinku (rozumějte bělošku), ona mě viděla taky a podívala se naším směrem nějak vesele, tak jsem se na ni zasmála. Paní nejprve odešla, pak se ale vrátila a jestli jsme se už potkaly. Věděla jsem, že ne, ale navrhla jsem jí, jestli to nemohlo být v Nakagawě. Paní vesele prohlásila, že určitě ne, ale dala nám všem svou vizitku, pochlubila se, že je má teď nové a hrozně se jí líbí ten kosatec, co si tam nechala vytisknout. Jinak je prý ze Seattlu. A zase šla. Myslím, že je to kulturní věc. V japonštině být slušný znamená tvářit se jako ten poslední nejnanicovatější člověk na zemi. Být slušný v Americe znamená tvářit se vesele a prohodit pár nezávazných slov. Čeština je zdá se někde uprostřed...
Bell Mall takojaki
 

Pure Chiristmas. Jop. A navíc pátýho listopadu.

 Jo, a v úterý jsem cestou do školy příšerně zmokla (protože jsem teď srab a nejezdím s deštníkem) a seděla dvě hodiny v durch kalhotech ve třídě, což myslím jasně ilustruje, jak bledě to vidím s vyléčením té rýmy.