6.1 – Takasaki

To bylo tak: Chtěla jsem se jet podívat na trh se soškami daruma do Takasaki v Gunmě, ale nikdo se mnou nechtěl jet. Naštvala jsem se a jela sama. Cesta vlakem trvala přes dvě hodiny a já si záměrně vybrala trasu, která nevede přes Ómiju, kterou už znám. Takže jsem si spokojeně seděla ve vlaku a kochala se krajinou. V Takasaki jsem se na nádraží v informacích poptala, co jede k chrámu (leží docela daleko od centra), a záhy nastoupila do autobusu, který se tvářil, že by tím směrech skutečně jet mohl. V autobuse byli nějací mazáčtí Japonci, kteří znalí věci všem ostatním prozradili jméno zastávky, kde vystoupit. Přidala jsem se k davu.

Mohla by to být hora Haruna...

28.12-1.1

Nový rok a svátky okolo jsem vlastně z velké části prožila v Tokiu. Dvacátého osmého jsem zajela jen tak na pokec za Šárkou, podívaly jsme se na Meidži džingú, což je šintoistická svatyně, ve které prý přebývá duch císaře Meidži a jeho ženy, a přilehlý park Jojogi. Potom mě Šárka provedla po jedné z ulic na Haradžuku a zašly jsme pak spolu na suši.

Brána torii před Meidži džingú.

16.12 Kawagoe

Do Kawagoe jsme se chtěly s Šárkou podívat už dlouho, v neděli na to konečně přišla řada a já konečně mohla vyzkoušet, jak fotí foťák. Potkaly jsme se až na nádraží v Kawagoe (při té příležitosti jsem zjistila, přestupní Ómija, která mi předtím již přišla známá, má ve skutečnosti 22 nástupišť), Šárka porovnala mapu, nastavila mobil na mód geochaching a vyrazily jsme.

Podzemní nástupiště v Ómiji.

Poslední mobilní fotka: Paparazzi snímek žebrajícího mnicha. 

4.12 a 11.12 fotky Ucunomija

Fotky (většinou z chrámů) v Ucunomiji.

Chrám 1

2.12 Čičibu

Thajec Gass (on se teda jmenuje jinak... thajsky) zamýšlí psát svou výzkumnou práci o japonských svátcích a oslavách a na speciálním semináři mu byl doporučen festival v Čičibu. Zapamatovala jsem si to, našla na internetu a řekla si, že by to stálo za podívání.

Ve čtvrtek jsem náhodou mluvila s Gassem a vnutila se mu na jeho expedici do Čičibu a přibrala i Mari a Yu.

Nakonec jsme jěli v neděli, přestože hlavní svátek připadá až na pondělí, nicméně Yu a Číňan You-kun (Youkun-kun vlastně) neměli čas a Mari nakonec nejela. Oblékla jsem si dvě trička, mikinu, kabát a návleky na nohy, vyšla ven a usoudila, že taková zima ještě není, ale svlékat se nebudu, budou se večer všechny hodit. Potkali jsme se tedy čtyři chvilku před jedenáctou (Číňani ráno brigádničili) a vyrazili na nádraží. Protože v sobotu letos poprvé sněžilo, ptala jsem se Gasse, co říkal na sníh, když se mi kdysi svěřoval, že se na něj hrozně těší, jelikož v Thajsku není, a on, že ho nestihl, jelikož ještě spal. Na nádraží se tak nějak ukázalo, že ani Gass, ani Youkun nemají speciální plán a vyhledané spoje. Youkun se zeptal slečny na informacích, která mu vytiskla jízdní řád, já jsem měla pro jistotu něco z internetu. Když jsme je porovnali, podle mých přestupů jsme tam měli být v půl třetí, podle Youkunových ve tři. Tak kluci říkali, že by zkusili to, co mám já, i když jsem je varovala, že to jsou jen takový poznámky. Prý to nevadí, aspoň se podíváme v Japonsku na neznámá místa, a riskneme to. Chyba. Chyba. Chyba.

Také se ukázalo, že asi ani jeden ještě nebyli nikde vlakem, najednou se ze mě stal jednooký král. Ale hned do Ómiji jsme přijeli trošku později a nestihli naplánovaný vlak, jenže v Ómiji to byla ještě legrace, protože další jel už za deset minut. Dojeli jsme do Kumagaji (což mimochodem znamená „Medvědí údolí“), kde jsem předvedla své mistrovství u automatu na změnu lístku. Našli jsme vchod na nástupiště linky Čičibu (protože tam už nejezdil JR, neboli Japonské dráhy), koupili si lístky (tady pro změnu zaperlil Youkun, protože to byl trochu jiný automat) a neprozřetelně se nepodívali, kdy jede další vlak, a že bychom si mohli dát něco k jídlu. Když si Gass kupoval oběd už asi deset minut, okomentoval to Youkun, že oni ti Thajci jsou takoví laxnější. Pak jsme se vydali na nástupiště, místo turniketů tam bylo okénko a pak ještě kukaň pro dalšího zřízence na kontrolu lístků, tři jsme prošli a pak jsme zjistili, že Gass nemůže najít svůj lístek, nicméně nemohli jsme mu pomoci hledat, jelikož už jsme byli za zřízenci. Takže jsme s lítostí sledovali, jak ho nemůže najít a musí si koupit další, zatímco nám vlak projel před očima. Gass si, chudák, koupil druhý lístek a počkali jsme na peróně půl hodiny na další vlak.

Úplný předek vlaku z Ucunomije. Vlevo teda byl ještě strojvůdce, ale toho jsem nefotila pro nevýraznost uniformy.

ROZKLIKNĚTE

18.11 Ójama

Rozhodly jsme se s Šárkou, když už je ten podzim, že by to chtělo učinit nějaký skutečně vážný pokus o momidžigari (tj. pozorování červeného listí javorů a skládání přírodní lyriky o pomíjejícnosti života... taková klasická japonská zábava na odpoledne. Dobrá, s tou poezií vám kecám, ale v Japonsku je vskutku zvykem v listopadu cestovat po vyhlášených javorových lokalitách).

Vybraly jsme horu Ójama asi v hodinové vzdálenosti od Tokia. Abych se na Šindžuku, což bylo shromaždiště celého týmu začínajících básníků (mě a Šárky), dostala včas, vstávala jsem asi v pět (a mám takový debilní zvyk, že pokud mám vstávat brzy, tak v noci neusnu, pokud možno, vůbec, navíc deset minut před pátou mě probudili kluci vracející se z klubu), abych stihla dojet na nádraží, uschovat si tam kolo a vyrazit vlakem v 6:14. Na nádraží jsem přijela asi ve tři čtvti na šest (podle hodin na policejní stanici, které jsem zahlédla okýnkem), což mě netěšilo, jelikož úschovnu otevírají až v šest. Strejda v úschovně měl ale dobré srdce a netypicky pro Japonce nedodržel provozní dobu a kolo jsem si mohla uschovat hned.

Na nádraží následovala obvyklá soukromá válka s automatem na lístky, potom již vlak směr Ueno. V Ómiji jsem přestoupila. To doufám ukazuje, jakých hrdinských skutků jsem občas v sedm ráno schopná. Počasí se ukázalo ideálním, ten správný podzimní vzduch, který pomalu slyšíte praskat, jak je řízný, a nebe skoro bez mráčku. Ze stanice Akabane jsem dokonce z vlaku viděla Fudži. Tedy předpokládám, že to byla Fudži, protože která jiná hora si může dovolit čnět z ničeho nic nad hustě zalidněnou oblastí se sněžnou čepičkou?

Na Šindžuku jsme se linkou Odakjú, která nepatří pod JR (Japonské dráhy) a Šárka s ní jezdí do školy, vydaly do Isehary, odkud se dá autobusem na Ójamu. Vystoupily jsme v Isehaře a přišel první překvapivý moment: Ještě před turnikety se štosovala řada Japonců, jež se rozhodli ušetřit 40 jenů na vstupném zakoupením celodenní vstupenky. 40 jenů. Desetikoruna za patnáct minut ve frontě. Další fronta se táhla celou nádražní halou až ke stanovišti autobusů, mohla mít dobrých dvě stě metrů. I když jsme byly připravené, že v neděli se to tu bude turisty jen hemžit (jediný opravdu volný den pro většinu Japonců), toto nás přeci jen trochu zaskočilo.

Mapa Ójamy

 

ROZKLIKNĚTE

10.11 Šiči-go-san

Dnes jsem na sebe mimořádně pyšná. Okolo desáté ráno jsem se vydala k ucunomijské svatyni, jelikož patnáctého listopadu je v Japonsku svátek Šiči-go-san, který se prý slaví víkend předtím, pokud připadne na všední den, zaručit to sice nemůžu, ale podařilo se mi vystoupat ke svatyni, rituálně se očistit a asi patnáct minut se tam potloukat mezi formálně oblečenými rodiči a prarodiči dětí v načančaných kimonech. Šiči-go-san je svátek sedmiletých, pětiletých a tříletých dětí, jehož náplní je v podstatě obleční ratolesti do drahého kimona, v němž je dovedena do svatyně, kde se celá rodina pomodlí a následně se před svatyní vyfotí. Děti dostanou podlouhlou sladkost pro dlouhověkost a jde se domů. Nebo možná na oběd, kdo ví.

Nic neříkající pohled na vysílací věž koupající se v ranním oparu v půl jedenácté dopoledne, abyste z toho JP taky něco měli.

Svatyně Futaarajama

Mým nejsilnějším okamžikem dne bylo, když jsem sebrala odvahu a poprosila maminky (jedna se tedy pro jistotu ještě zeptala manžela... asi konzervativnější rodina, no) dvou holčiček, jestli si jejich děti můžu vyfotit. Zbytek té parády jsem raději fotila jen z dálky a zezadu, abych nezpůsobila větší společenskou újmu, než se mi jako cizinci ochomýtajícím se ve svátek po svatyni už podařilo. 

ROZKLIKNĚTE

28.10 Nikkó

V neděli jsem spolu s Číňankami Mari a Yu vyrazila do Nikkó. Nikkó je zařazené do seznamu památek UNESCO, obsahuje asi milión chrámů a svatyní, z čehož jedna je zasvěcená prvnímu šógunovi z rodu Tokugawa (Tokugawa Iejasuovi) a jedna je hrobka dalšího Tokugawy (Tokugawy Iemicua). Ovšem v tomto případě mě ohledně těch svatyní berte s rezervou, mám trochu problém rozlišovat mezi buddhismem a šintoismem, na pohled ty budovy vypadají dost stejně.
Vyrazily jsme vlakem na osmou, do Nikkó to trvá necelou hodinu a z Ucunomije jezdí speciální Nikkó linka, jejíž vlaky mají jinou barvu a sametový potah na sedačkách. Cesta sama je příjemná, za oknem se míhají vyvýšeniny kupovitého tvaru, které Čech směle označí za hory. 
Níže pak ROZKLIKNĚTE (fotky jsou špatné, ale je jich dost)

Je tu ovšem háček, kousek za Ucunomijí začalo pršet. A pak už jen prší. Vystoupily jsme, nakonec se nám podařilo nastoupit do turistického autobusu (který by za normálního počasí byl nehorázně drahý, ale za deště jeden přestane být škrt). Hned na výstupní zastávce jsem si v obchodu se suvenýry koupila deštník (za 500 jenů, vydržel v perfektním stavu jen asi hodinu, ale den se s ním dl přežít).

Hned poté následoval most Šinkjó, který se píše znaky kami (bůh, duch) a haši (most). Za vstup se platí, ale nemyslím, že by to stálo za to, fotky lze udělat z obyčejného silničního mostu a řeka je se stromy s barevným listím je vidět odevšad.

15. - 19.10

Na začátku týdne jsem si konečně byla vyfotit Ucunomijský hrad. I když hrad... Pešuňk a dvě boudičky jsou to. Z nádvoří je udělaný parčík a na poslední zbylou hradební zeď se dá podívat. Možná se za to platilo vstupné, o tom však nic nevím, vlezla jsem tam a doufala, že mě nikdo nevyžene. Nevím, jestli jediné, čím byl ten dnešní hrad nehrad v historii významný, je fakt že na něm na cestě z Eda (Tokio) do Nikkó (prefektura Točigi, svatyně zasvěcená prvnímu šógunovi z rodu Tokugawa) přespával šógun.

 

 

Bezvýznamný japonský domek, abyste z toho JP taky něco měli.

Takhle to vypadá impozantně, jelikož jsem vám záměrně zatajila ten park a hliníkový zábradlí, abyste z toho JP taky něco měli.

 

A kachny čeří
tichou hladinu vody
starého hradu

Co mě tady v JP vždycky pobaví jsou japonští frajeři na takových skládačkách, jejichž jeden exemplář (zelený) vlastnila babička. A nejlepší je frajer, jehož vlasy vypadají, že právě opustily drahý kadeřnický salon, na skládačce oblečen v barevnou šusťákovou soupravu. Jede z kroužku, no.

Jsem holka ze vsi, když tam zrovna nezabíjíme prasata, koukáme po večerech na pokleslou zábavu ve formě britského motoristického magazínu. Teď přichází poznámka o japonských autech: Jsou bílá. Jeden by mohl získat představu podle těch, co vidí na českých silnicích, že japonské vozy jsou ekologické, bezpečné a dokonale elegantní. Tady jezdí ze sedmdesáti procent krabice, kde lze předek rozeznat jen podle toho, že tam trčí volant. Neexistující čumák je aspoň v Ucunomiji, pochopitelně praktický, jelikož uličky jsou úzké a není z nich vidět ani za mák, natožpak za roh. Tolik k levnějším, šikovným vozům. Rodinné vozy jsou pro změnu tak vysoko nad povrchem vozovky, že průměrně vysoký Japonec zákonitě musí potřebovat žebřík, aby se usadil, a mají rozměry obrněného transportéru. A pak tady občas člověk potká jedno nebo dvě hezká auta. A jsou bílá. To by skoro stálo za sociologický průzkum, protože v Německu byla všechna pro změnu černá.

Chodím do školy. Připomeňte mi, že mám napsat větu či dvě o tom, co mám a nemám za předměty.

Stala se mi ve čtvrtek taková věc: Jdeme s Vaškem tisknout na počítače a jsem již jednou nohou v učebně, když tu mě ven vytáhne nějaký vysoký bledý cizinec. Bledý, protože není Asiat. Začne na mě anglicky, že tu jednou týdně učí, už mě dlouho pozoruje a že jeho žena shání někoho na výuku angličtiny. Tak jsem ho asi sedmkrát urazila (zírala jsem na něj, zeptala jsem se jestli jako po mě pak nebudou mámit peníze) a dala mu moje JP číslo. Jsem teď vyděšená, buď je to pravda a když nikoho lepšího nenajde, moje chabá angličtina bude prosvětlovat kouty Japonska, nebo je to nějaký podvodník, který mě zabije, znásilní a prodá do Mongolska na orgány. Teď jen musím doufat, že ho moje schopnosti zklamaly a nikdo se neozve.

Druhý den (čili dnes) jsem měla zprávu v hlasovce a zmeškaný hovor od cizího čísla. Překvapivě jsem byla odvážná a zavolala zpátky, jelikož to byl Michael, jak dlouho prý plánuju být v JP. Domluvili jsme se, že za ním příští týden ve čtvrtek o polední pauze zajdu. Pozor, všimněte si té změny v mém přístupu, ráno jsem totiž v budově E prošla spodní chodbou, abych našla informace o jazykové učebně, kde měl učit. A kupodivu o sobě nelhal a existuje. Nedělám si moc velké naděje, že by se jim moje angličtina hodila, ale zatím je to zábavná příhoda. Pokud mě tedy nenaporcují na ty orgány.

V pátek, to jako taky dneska, jsem si jela prohlédnout svatyni Futaarajama. Leží v centru města na kopečku přesně naproti desetipatrovému obchoďáku. Vyhrabala jsem se po schodech nahoru a začala zkoumat, jak se má člověk rituálně očistit, podle návodu s obrázky, když se tam přichomýtl nějaký pochybně vypadající strejda a Japonka, kteří mi poradili. Asi tenhle druh lidí přitahuju, protože strejda, z něhož bylo pivo a cigarety cítit i ze vzdálenosti nenarušující jeho osobní prostor, měl potřebu mi něco sdělit, takže jsem si svatyni (respektive okolí, jelikož do hlavní budovy se podle mého nesmí, poněvadž by se tím rušili bohové) ani neprohlédla. Strejda na mě huhlal cosi japonsky a evidentně očekával, že se nějak přidám, jenže jediné, co jsem rozuměla, je, že poprvé ve svém životě mluví s gaidžinem (jeho termín, ne můj). Asi měl šťastný den, protože po mně se tam objevili ještě nějací dva mladíci a pak ještě dva pánové věku mého otce s japonským průvodcem (hádám, že tohle je jedna z těch věcí, co se dělá specialistům ze zahraničí – dovedou se někam, kde na ně dýchá pravá místní kultůra). Strejda se dvojic asi styděl, proto mě ještě vyprovodil dolů ze schodů, kde se naštěstí tak zabral do vlastních myšlenek, že jsem mu utekla.

Zpátky jsem dokonale zabloudila, přejela hlavní silnici, nakoupila v supermarketu, kde nebrali karty, vjela na přechod na červenou, takže na mě nějaký Japonec strašně rozzuřeně troubil, a hlady téměř slepá (už nikoliv jen šilhající) jsem se vrátila kus cesty zpátky, našla sama sebe a při té příležitosti i cestu domů.

This is JAPAN!

 

Deset pater, kam nemůžu jít nakupovat, jelikož dosud nepřišly peníze. Ta skvrna v levém dolním rohu je můj prst.

Ano, nešálí vás zrak, jsou to vskutku automaty na nápoje.

Omývací vyplachovátko pro rituální očistu.

Strejďula. Nenápadně jsem ho vyfotila. Kvůli případnému popisu pro policii.

Lišky jsou poslové Inari (kami plodnosti a rýže). Aspoň myslím.

Na té dřevěné cedulce uprostřed bylo napsáno "必勝" (jisté vítězství) a podpisy hráčů, tuším, fotbalového týmu prefektury Točigi. Trénink není všechno.

Ta dívka v červeném je kněžka miko patřící ke svatyni. Trochu něco jako ministrant.

 

Brány torii mezi domy. Podle mě asi patří k nějaké soukromé svatyňce. Malé oltářky pro kami Inari jsem potkala i na zahradách.