Na začátku týdne
jsem si konečně byla vyfotit Ucunomijský hrad. I když hrad...
Pešuňk a dvě boudičky jsou to. Z nádvoří je udělaný parčík
a na poslední zbylou hradební zeď se dá podívat. Možná se za
to platilo vstupné, o tom však nic nevím, vlezla jsem tam a
doufala, že mě nikdo nevyžene. Nevím, jestli jediné, čím byl
ten dnešní hrad nehrad v historii významný, je fakt že na něm
na cestě z Eda (Tokio) do Nikkó (prefektura Točigi, svatyně
zasvěcená prvnímu šógunovi z rodu Tokugawa) přespával šógun.
 |
| Bezvýznamný japonský domek, abyste z toho JP taky něco měli. |
 |
| Takhle to vypadá impozantně, jelikož jsem vám záměrně zatajila ten park a hliníkový zábradlí, abyste z toho JP taky něco měli. |
 |
A kachny čeří
tichou hladinu vody
starého hradu |
Co mě tady v JP
vždycky pobaví jsou japonští frajeři na takových skládačkách,
jejichž jeden exemplář (zelený) vlastnila babička. A nejlepší
je frajer, jehož vlasy vypadají, že právě opustily drahý
kadeřnický salon, na skládačce oblečen v barevnou šusťákovou
soupravu. Jede z kroužku, no.
Jsem holka ze vsi,
když tam zrovna nezabíjíme prasata, koukáme po večerech na
pokleslou zábavu ve formě britského motoristického magazínu. Teď
přichází poznámka o japonských autech: Jsou bílá. Jeden by
mohl získat představu podle těch, co vidí na českých silnicích,
že japonské vozy jsou ekologické, bezpečné a dokonale elegantní.
Tady jezdí ze sedmdesáti procent krabice, kde lze předek rozeznat
jen podle toho, že tam trčí volant. Neexistující čumák je
aspoň v Ucunomiji, pochopitelně praktický, jelikož uličky jsou
úzké a není z nich vidět ani za mák, natožpak za roh. Tolik k
levnějším, šikovným vozům. Rodinné vozy jsou pro změnu tak
vysoko nad povrchem vozovky, že průměrně vysoký Japonec zákonitě
musí potřebovat žebřík, aby se usadil, a mají rozměry
obrněného transportéru. A pak tady občas člověk potká jedno
nebo dvě hezká auta. A jsou bílá. To by skoro stálo za
sociologický průzkum, protože v Německu byla všechna pro změnu
černá.
Chodím do školy.
Připomeňte mi, že mám napsat větu či dvě o tom, co mám a
nemám za předměty.
Stala se mi ve
čtvrtek taková věc: Jdeme s Vaškem tisknout na počítače a jsem
již jednou nohou v učebně, když tu mě ven vytáhne nějaký
vysoký bledý cizinec. Bledý, protože není Asiat. Začne na mě
anglicky, že tu jednou týdně učí, už mě dlouho pozoruje a že
jeho žena shání někoho na výuku angličtiny. Tak jsem ho asi
sedmkrát urazila (zírala jsem na něj, zeptala jsem se jestli jako
po mě pak nebudou mámit peníze) a dala mu moje JP číslo. Jsem
teď vyděšená, buď je to pravda a když nikoho lepšího nenajde,
moje chabá angličtina bude prosvětlovat kouty Japonska, nebo je to
nějaký podvodník, který mě zabije, znásilní a prodá do
Mongolska na orgány. Teď jen musím doufat, že ho moje schopnosti
zklamaly a nikdo se neozve.
Druhý den (čili dnes) jsem měla
zprávu v hlasovce a zmeškaný hovor od cizího čísla. Překvapivě
jsem byla odvážná a zavolala zpátky, jelikož to byl Michael, jak
dlouho prý plánuju být v JP. Domluvili jsme se, že za ním příští
týden ve čtvrtek o polední pauze zajdu. Pozor, všimněte si té
změny v mém přístupu, ráno jsem totiž v budově E prošla
spodní chodbou, abych našla informace o jazykové učebně, kde měl
učit. A kupodivu o sobě nelhal a existuje. Nedělám si moc velké
naděje, že by se jim moje angličtina hodila, ale zatím je to
zábavná příhoda. Pokud mě tedy nenaporcují na ty orgány.
V pátek, to jako taky
dneska, jsem si jela prohlédnout svatyni Futaarajama. Leží v
centru města na kopečku přesně naproti desetipatrovému
obchoďáku. Vyhrabala jsem se po schodech nahoru a začala zkoumat,
jak se má člověk rituálně očistit, podle návodu s obrázky,
když se tam přichomýtl nějaký pochybně vypadající strejda a
Japonka, kteří mi poradili. Asi tenhle druh lidí přitahuju,
protože strejda, z něhož bylo pivo a cigarety cítit i ze
vzdálenosti nenarušující jeho osobní prostor, měl potřebu mi
něco sdělit, takže jsem si svatyni (respektive okolí, jelikož do
hlavní budovy se podle mého nesmí, poněvadž by se tím rušili
bohové) ani neprohlédla. Strejda na mě huhlal cosi japonsky a
evidentně očekával, že se nějak přidám, jenže jediné, co
jsem rozuměla, je, že poprvé ve svém životě mluví s gaidžinem
(jeho termín, ne můj). Asi měl šťastný den, protože po mně se
tam objevili ještě nějací dva mladíci a pak ještě dva pánové
věku mého otce s japonským průvodcem (hádám, že tohle je jedna
z těch věcí, co se dělá specialistům ze zahraničí – dovedou
se někam, kde na ně dýchá pravá místní kultůra). Strejda se
dvojic asi styděl, proto mě ještě vyprovodil dolů ze schodů,
kde se naštěstí tak zabral do vlastních myšlenek, že jsem mu
utekla.
Zpátky jsem
dokonale zabloudila, přejela hlavní silnici, nakoupila v
supermarketu, kde nebrali karty, vjela na přechod na červenou,
takže na mě nějaký Japonec strašně rozzuřeně troubil, a hlady
téměř slepá (už nikoliv jen šilhající) jsem se vrátila kus cesty zpátky, našla sama sebe
a při té příležitosti i cestu domů.
 |
| This is JAPAN! |
 |
| Deset pater, kam nemůžu jít nakupovat, jelikož dosud nepřišly peníze. Ta skvrna v levém dolním rohu je můj prst. |
 |
| Ano, nešálí vás zrak, jsou to vskutku automaty na nápoje. |
 |
| Omývací vyplachovátko pro rituální očistu. |
 |
| Strejďula. Nenápadně jsem ho vyfotila. Kvůli případnému popisu pro policii. |
 |
| Lišky jsou poslové Inari (kami plodnosti a rýže). Aspoň myslím. |
 |
| Na té dřevěné cedulce uprostřed bylo napsáno "必勝" (jisté vítězství) a podpisy hráčů, tuším, fotbalového týmu prefektury Točigi. Trénink není všechno. |
|
 |
| Ta dívka v červeném je kněžka miko patřící ke svatyni. Trochu něco jako ministrant. |
 |
| Brány torii mezi domy. Podle mě asi patří k nějaké soukromé svatyňce. Malé oltářky pro kami Inari jsem potkala i na zahradách. |
