Sakury v Ucunomiji (24.-31.3)

Fotky těch japonskejch smrků...

Spousta detailních záběrů na sakury: http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Sakury_Ucunomija_24.-31.3

První set pochází z 24. března, kdy se na ucunomijském hradě konala slavnost sakur, kam jsme s Vaškem, Mari a Yu vyrazili. Byla ještě příšerná zima, sakury téměř nekvetly a sakurová slavnost byla nuda. Snědli jsme si dango (rýžové kuličky), protože to je to správné jídlo k pozorování sakur a pak se zajeli podívat ještě ke svatyni, kde také ještě nic nekvetlo. Mám dojem, že jsme jako obvykle skončili na nějakém jídle.

Druhý set obsahuje fotky, kdy jsem se vydala cestou od kolejí ke kampusu strojní fakulty, a protože ten den bylo vážně pěkně, mám spoustu detailních záběrů okvětních lístků a kvetoucích magnolií. Pak jsem se ještě podívala ke svatyni, kde už také sakuří populace vypadala lépe.

Za několik dní jsme se s Vaškem jeli podívat do parku Hačimanjama, počasí sice nestálo za moc, ale prošly jsme celkem dost hřbitovů, tudíž poslední část je plná fotek sakur mezi hroby. Taky jsme tenkrát usoudili, že asi jdeme pozorovat smrky, protože nějaký přiopilý Japonec na nás vesele volal: "Sakury, sakury," jako by nám chtěl vysvětlit, co že se to v parku vlastně děje.

Kulturní zážitek (1.3)

Studentské centrum připravilo na prvního března jakýsi den japonské kultury pro cizí studenty (a následnou párty, kde se měli cizáci, japonští studenti a japonští důchodci bratřit).

První na řadě byla ikebana, dostali jsme papír s návodem a do páru Japonku, která nás měla hlídat. Bylo to lehce trapné a obávám se, že ta nešťastná gerbera zemřela zcela zbytečně.

To je má první vlastnoručně znetvořená květinová vazba.

13.-19.1 Ucunomija fotky

24. a 25.12

Vynechám-li poměrně nezáživnou vánoční party v sobotu a tak, prožila jsem předvánoční náladu v tichu a míru svého pokoje. V Japonsku je na Vánoce volno pouze 24. prosince, hned po Halloweenu se tu sice v obchodech začaly objevovat vánoční dekorace, na některých domech věnce a vánoční osvětlení a posledních čtrnáct dní člověk jen málokdy potkal pokladní v supermarketu bez santaclausovské čepičky, ale celá myšlenka Vánoc tu je postavená trochu jinak. Ne že by Japonci neměli Vánoce a Santa Clause rádi, jakákoliv příležitost pro roztomilé dekorace je tu vítána, stromečky tu samozřejmě existují (jen jsou opět více japonské – tudíž jsou malé umělé a technicky vyspělé), ale musím říct, že nevím, jak je to tu s dárky, protože třeba Číňani rozhodně nic takového nedrží. V obchodech hrají americké koledy a Beethovenovu Ódu na radost, jež si z nějakého důvodu neasociují s EU, ale s Vánoci. Na Štědrý večer je zvykem dát si „vánoční dort“, a ráno zase do práce. Protože nejdůležitějším svátkem je tu Nový rok, nelze, aby se tu jen kvůli jednomu dni sjížděla celá rodina, když je Nový rok až za týden, proto pro většinu lidí jsou Vánoce svátek pro páry a příležitost k rande.

A za to hrozný množství fotek nemůžu---

4.12 a 11.12 fotky Ucunomija

Fotky (většinou z chrámů) v Ucunomiji.

Chrám 1

22.11

Včera večer jsem se přifařila k ostatním jdoucím na jakiniku. Restaurace byla poměrně daleko, cesta neznámá. Vnutila jsem se k Číňanům ke stolu, abych musela mluvit japonsky. Myslím, že jsme se všichni přejedli masa, a to i přesto, že na jakiniku se používají i ty části, které bych doma za žádných okolností nejedla, například kůže a hladká svalovina, a zmrzliny.

Dneska jsem vstávala hodně brzy, ačkoliv bylo volno, protože univerzita žije přípravou školního festivalu. Benjamin (Němec) totiž domluvil s Miki (Japonka), která pracuje na rybím trhu, že se tam můžeme ráno přijet podívat. Rybí trh byl stejným směrem jako včerejší restaurace a skládal se asi ze čtyř velkých skladišť. Miki se neobjevila, ale prošli jsme si nejdřív budovu obyčejné tržnice, kde prodávali hromadu věcí a potravin, které v supermarketu člověk neuvidí. Potom jsme se odvážili i na rybí trh, pro mě suchozemce, který se těm věcem na talíři vyhýbá jako čert kříži, to byla docela zajímavá zkušenost. Chvilku jsme se tam pletli, Benjamin si tam dokonce k velkému haló místních strejďulů zakoupil dvě menší ryby a jeli jsme zase pryč.

Já jsem zamířila na Mezinárodní studentské centrum, jelikož mi včera volali, že se mám dostavit. Dostala jsem nabídku, kterou nemůžu odmítnout, prý se rozhodli, že mám napsat nějaký traktát v japonštině na jedno ze zadaných témat o životě cizího studenta v Ucunomiji pro brožurku Mezinárodního centra. To mám fakt radost.

V poledne jsme se s Yu domluvily, že si vyrazíme někam na oběd. Nakonec jsme skončily v bistru na nádraží, daly si udon (nudle), jelikož jsem byla silně proti čemukoliv obsahujícímu maso. Potom jsme prochodily okolní obchodní domy a já si koupila tričko, jelikož mě Yu a slečna pokladní přemluvily. Akorát to, co je Japonskám pod zadek, je mně do pasu, a rukávy budou tříčtvrteční. Ale nemyslím, že to nakonec vypadá zle.

Udon s pórkem.

Moje nové tričko.

Dole se nachází fotky mrtvých ryb. Byli jste varováni.

ROZKLIKNĚTE

12.11

Následuje krátký příběh o tom, kterak jsem nezaplatila letištní taxu. Škola mi už na začátku měsíce dala papír, kde je napsáno kolik a kam, dnes jsem se odhodlala zajet na pobočku banky, nebo spíš na poštu, jelikož mám takzvaný poštovní účet, že teda jako zaplatím převodem. Vlezla jsem tam, orosila se poprvé, jelikož tam měli přetopeno, a ujala se mě vysvětlovací slečna, která číhá u stojánků se složenkami, aby pomohla blbcům. Orosila jsem se podruhé, když jsem asi patnáct minut vyplňovala příkaz. Nakonec byl příkaz vyplněn, slečna mě poslala k okénku. A u okénka se ukázalo, že mám účet teprve od září, a proto musím půlroku počkat, než budu moci peníze i odesílat. Tak mi sklaplo a šla jsem.

ROZKLIKNĚTE

10.11 Šiči-go-san

Dnes jsem na sebe mimořádně pyšná. Okolo desáté ráno jsem se vydala k ucunomijské svatyni, jelikož patnáctého listopadu je v Japonsku svátek Šiči-go-san, který se prý slaví víkend předtím, pokud připadne na všední den, zaručit to sice nemůžu, ale podařilo se mi vystoupat ke svatyni, rituálně se očistit a asi patnáct minut se tam potloukat mezi formálně oblečenými rodiči a prarodiči dětí v načančaných kimonech. Šiči-go-san je svátek sedmiletých, pětiletých a tříletých dětí, jehož náplní je v podstatě obleční ratolesti do drahého kimona, v němž je dovedena do svatyně, kde se celá rodina pomodlí a následně se před svatyní vyfotí. Děti dostanou podlouhlou sladkost pro dlouhověkost a jde se domů. Nebo možná na oběd, kdo ví.

Nic neříkající pohled na vysílací věž koupající se v ranním oparu v půl jedenácté dopoledne, abyste z toho JP taky něco měli.

Svatyně Futaarajama

Mým nejsilnějším okamžikem dne bylo, když jsem sebrala odvahu a poprosila maminky (jedna se tedy pro jistotu ještě zeptala manžela... asi konzervativnější rodina, no) dvou holčiček, jestli si jejich děti můžu vyfotit. Zbytek té parády jsem raději fotila jen z dálky a zezadu, abych nezpůsobila větší společenskou újmu, než se mi jako cizinci ochomýtajícím se ve svátek po svatyni už podařilo. 

ROZKLIKNĚTE

7.11

Výhled z verandy, balkonu, mého pokoje.

Nic neříkající fotka z kampusu, abyste z toho Japonska taky něco měli.

Ráno jsem šla do školy pěšky (kolo jsem totiž nechala v úterý ve škole, jelikož pršelo a já s deštníkem nejezdím) a potkala praktickou bílou krabici řízenou Japonkou. Krabice zrovna zahýbala doprava, Japonka řídila, telefonovala, na klíně měla s hlavičkou ve volantu posazené jedno děcko, druhé jí viselo na krku ze zadní sedačky.

Myslela jsem, že je tu tolik těch dopravních nehod kvůli honičkám policie a jakuzy. Ucunomija je totiž prý město jakuzy. Respektive těch klanů, co prohrály pouliční války v Tokiu a musely se odstěhovat na sever.

Včera mě taky vyděsila Sabina, že už měsíc jezdím na kole bez registrace a až mě chlupatý vyhmátnou, tak mě zastřelej a seberou mi kolo. Šťára proti cyklokriminalitě. To je tu ale vážná věc... zjevně je to pálí víc než ta jakuza.

Sabina koupila kolo kdesi v obchodě u nádraží, o jehož poloze nebyl schopen nikdo podat žádné informace, což se mi nehodilo, jelikož se mi k nádraží ani trochu nechtělo a představa, že tam budu jezdit v kruzích na ukradeném kole vlastně způsobila, že jsem celou záležitost odsunula na neurčito.

Dnes jsem ale riskla obchod hned u školy. Vypadal mezinárodně, měl ve výkladu americkou vlajku a prodával ojetá kola. V obchodě byl dědula, mladší Japonka, která tam asi velí, a brigádničící Mongol a černoch. Zeptala jsem se, jestli mi opraví světlo. Prý opraví. Jestli mi můžou změnit registraci ze Sabiny na moje jméno. Prý můžou. Pak mi dali šálek zeleného čaje a opravili mi světlo a přepsali registraci. Sice celá ta sranda stála 2000 jenů, ale co nadělám. Pak dědula, že prý se jmenuje Tošio-čan, a když zjistil, jak se jmenuju já, zazpíval mi nějakou pravděpodobně lehce lascivní japonskou píseň a řekl, že až budu mít něco s kolem (významně ukázal na prohnuté přední kolo po srážce s blbcem), mám jít jedině k nim. Jo, od nynějška jedině k Tošio-čanovi. Tak jsem jim tam poslala Vaška.

Domky a zorané rýžové pole.

Nejkrásnější pohled na svět je prý z koňského hřbetu. (Opravdu jsem měla měsíc baterku přilepenou izolepou místo světla.)

Hřbitov a domky na cestě k supermarketu.

Na cestě k supermarketu.

Na cestě ze supermarketu. To zapadající slunce je v půl páté večer.

Na nástěnce před fakultou měli plakát k přednášce Gayatri C. Spivak v Kjótu. Pochopila jsem, co všechno je se mnou špatně, když jsem začala zkoumat, jak se dostat v neděli do Kjóta... 

Člověk by nikdy neměl říct "ne" vzdělání. I kdyby šlo o příručku o pěstování sisalu.

28.10-6.11

Usuzujete správně, že to tu přestává být takové vzrůšo, jako zpočátku. Tím se sice nijak nevymazal fakt, že se mi alespoň jednou denně stane něco, co by i v hloupé americké komedii vypadalo hloupě, ale budiž.

Myslím, že nyní bude vhodné zapsat pouze milníky minulého týdne. Tak například v úterý byl pátek. Vážně. Nejen, že tu ti blázni mají vejšku ještě stále spíše připomínající střední školu a patnáct výukových týdnů na semestr, ale usoudili, že je třeba cizácké studenty ještě trochu zmást a kvůli podzimním svátkům je málo pátků, a proto se úterní škola nahradí páteční. Dlužno dodat, že nerozumím, jakým systémem dospěli zrovna k úterý, a že nejsem jediný cizinec, kterého to vyhodilo z konceptu, jelikož doktorka Morrisonová není zjevně s Robinsonem jedna ruka a zapomněla, že jsou dva pátky, a nedorazila.

V úterý se také konala schůzka studentů zařazených v mém programu a našich japonských kolegů, protože naštěstí jsou ostatní studenti v mém programu hlavy otevřené, ústa proříznutá a dospěli k názoru, že je trochu zvláštní, že výměnní studenti dostali každý přiřazeného jednoho Japonce jako „tutora“ a my nic, takže cosi pronesli a sešli jsme se s nějakými druhačkami. Myslím, že z toho asi dál nic moc nebude, ale už ta snaha je pěkná, krom toho aspoň bude mít člověk na kampusu koho ráno zdravit.

Smetáček například. A prostírání.

Puzzle podložky, aby měl člověk oč cestou v noci na záchod zakopnout.

 V pátek jsem přemluvila Mari a Yu, aby mě vzaly někam na jídlo v obědové pauze, a přidal se i Vašek. Dojeli jsme na kolech docela kus od univerzity do Sukiya (řetězec restaurací, fast-food), dali si snad všichni gjúdon (rýže a hovězí) s houbičkami a přišli pozdě na hodinu (ti z nás, co mají stále ještě rýmu, k tomu byli zpocení a kašlající).

Houbičky. Čaj je zdarma.

 Večer mě s Vaškem Hiroja pozval na nabe-párty, což se sestávalo z nakoupení surovin, sezení okolo nízkého stolečku s jedním vařičem a velkým hrncem v Hirojově pokoji, jedení nabe (v jedné várce byly i mušle, o kterých nejdřív Japonci říkali, jak budou dobré, aby pak po ochutnání sami přiznali, že tyhle nějak dobré nejsou) a klepání se zimou, protože oni si prostě nezatopí a nezatopí.

Na sobotní večer byla připravená halloweenská párty (globalizace je sviňa), která zahrnovala socializaci v kruhu cizích a japonských studentů, kostýmy a většina času byla zabita focením a pózováním, protože kdy se vám to stane, že. (Potkala jsem tam japonského přítele jedné ze senpai z Olomouce a japonského Brazilce, jehož jsem se zeptala na téma výzkumu, který tu dělá... Jestli vás to zajímá, tak jak prý globální oteplování ovlivňuje dormanci nashi, tj. asijských hrušek.) Všimla jsem si nenápadných náznaků ze svého devět tisíc kilometrů vzdáleného okolí, že prý v Japonsku jdu od párty k párty a co se to prý děje... Nebaví mě to, ale je to asi lepší, nežsedět v cizí zemi sama v pokoji, stydět se za sebe, zoufat si, že si nemám pořádně s kým popovídat a číst pornografické povídky s jednou rukou pevně svírající lžičku zabořenou v melounovém želé. Bohužel dobré melounové želé je těžké najít.

Ne vážně, ale člověk si tu v podstatě musí najít kamarády, ráda bych cestovala, ráda bych nakupovala a ráda bych si s někým povídala, takže snažit se potlačit vrozené sklony uchýlit se v jakékoliv organizované společnosti někam pod linoleum a zoufat si, že tu není jediné spřízněné duše, je alespoň teď tak trochu nutnost. Krom toho aspoň bude mít člověk na kampusu koho ráno zdravit.

Vzpomínáte na Tokio? Konečně jsem si přečetla návod. Jsou to semínka, hnojivo a ta hnědá placka je substrát, který se po zalití horkou vodou nafoukl. Nevěříte?

Věřte.

 Ad zmíněné nakupování, po neděli, kdy jsem si pokoušela doléčit, neúspěšně, rýmu pomocí teplé postele a četby pornografických povídek (už jsou tu podruhé, což jemně naznačuje, že trpím tím druhem ne-smyslu pro humor, který se vlastní vtipností zkrátka nemůže nabažit), jsme v pondělí v jednu odpoledne vyrazily s Yu a Mari do Bell Mallu. Měla jsem takovou představu, že si koupím rukavice. Vrátila jsem se domů asi v šest s ponožkami a svítilnou na kolo. To bude taky globalizace a síla konzumu. Mimochodem pokladní v potravinách, taková starší tetka, se na mě zase pokoušela mluvit anglicky, už jsem ji tam potkala někdy minulý nebo předminulý týden, kdy jsem ji ještě navíc pořádně neslyšela, protože zarovnávači zboží do regálů zjevně vedou nějakou soukromou soutěž o to, kdo dokáže protáhnout „Irrašaimaséééééééééééééééééé“ (vítejte) úplně nejdéle. Tetka je svým způsobem roztomilá, protože naučené fráze z manuálu vybrebtne v japonštině opravdu rychle a pak si přidá nějaké „thank you“, a asi je spokojená a cítí se světově. Já se taky cítím spokojená a světově, protože nerozumím ani jedné z jejích jazykových verzí, a tak jen podávám peníze a zapírám existenci jakýchkoliv karet na sbírání bodů. Analepse: Než jsme vešly do Bell Mallu, zvedla jsem hlavu do kola a zahlédla jsem nějakou cizinku (rozumějte bělošku), ona mě viděla taky a podívala se naším směrem nějak vesele, tak jsem se na ni zasmála. Paní nejprve odešla, pak se ale vrátila a jestli jsme se už potkaly. Věděla jsem, že ne, ale navrhla jsem jí, jestli to nemohlo být v Nakagawě. Paní vesele prohlásila, že určitě ne, ale dala nám všem svou vizitku, pochlubila se, že je má teď nové a hrozně se jí líbí ten kosatec, co si tam nechala vytisknout. Jinak je prý ze Seattlu. A zase šla. Myslím, že je to kulturní věc. V japonštině být slušný znamená tvářit se jako ten poslední nejnanicovatější člověk na zemi. Být slušný v Americe znamená tvářit se vesele a prohodit pár nezávazných slov. Čeština je zdá se někde uprostřed...

Bell Mall takojaki

 

Pure Chiristmas. Jop. A navíc pátýho listopadu.

 Jo, a v úterý jsem cestou do školy příšerně zmokla (protože jsem teď srab a nejezdím s deštníkem) a seděla dvě hodiny v durch kalhotech ve třídě, což myslím jasně ilustruje, jak bledě to vidím s vyléčením té rýmy.

23.-27.10

Z důvodů nepříznivých povětrnostních podmínek (a proto, že jsem ve vlaku z klimatizace chytla rýmu) jsem tento týden zahákovala úterek a středu.

Člověk, který mi poradí, jak udělat, aby se mi z roušky nemlžily brýle, bude mít speciální podstavec osvětlený halogenovými svítidly v mé síni slávy.

 Těch pár (asijských) lidí, kterým jsem řekla, že mám rýmu (kaze), se okamžitě zeptalo, jestli jsem s ní byla v nemocnici a jestli mám horečku. Asi je to tím, že japonština má slovo „kaze“, které asi nějak zahrnuje i běžnou chřipku. Nicméně představa, jak by v tomto případě vypadala v Čechách návštěva u lékaře, mně bude sloužit za mrazivých zimních večerů k zahřátí na těle i na duši.

Pokračování příběhu o divném cizinci – ve čtvrtek jsem se s ním potkala na univerzitě v jeho třídě, kde jsem mu vysvětlila, že jsem napsala krátký mail s otázkou, jak jsou na tom lidé v mém programu s možnostmi brigády, a dostala příšerně dlouhou odpověď, jejíž podtext znamenal: Ať vás to ani nenapadne. Ale popovídala jsem si, protože je to evidentně naprostý blázen, a předala jeho kontakt Němcům a Hotaru.

Silným pátečním zážitkem bylo, když nám na hodinu anglického slohu vecpali asi pětadvacet studentů ze zemí ASEANu, kteří se měli ten den účastnit také. Skončila jsem ve skupině s Hotaru a nějakým klukem z Maynmaru a byla to docela sranda, až na to, že stejně všichni chtěli mluvit o něčem jiném než o zadaných cvičeních. Krom toho se mi stala ještě taková příjemně úsměvná věc, kterou zapřičinilo to, že jsem byla krom Vaška jediný ne-Asiat ve třídě (doktorka Morrison se nepočítá).

V sobotu byl můj nejproduktivnější čin úklid sprchy a třetiny chodby (píšou chodba C, a to je maximálně třetina). 

Vstupní komůrka do sprchy. Nalevo, co není vidět, se házejí mince.

Štěrbina zvíci Mariánského příkopu. Táhne skrz ní.

Sprcha box i s automatem na mince.

Večer Vašek nějak zařídil takojaki v bytě u Hiroji a pozval ještě Masata a další Japonku, jejíž jméno si nevybavím (hlavně proto, že jsem se na něj nezeptala). Hiroja byl vloni v Čechách, letos bydlí sám asi sto metrů od kampusu, koupil pánev na takojaki, chobotnici, zelí, sušený posyp z něčeho mořského a namletého, vyrobil těsto a udělal nám takojaki. Jinak chobotnice, řasy a jádrovina, která je poživatelná až poté, co se naloží, demonstrují, jak houževnatý je japonský národ, když se rozhodl, že se usadí v oblasti, kde k jídlu není téměř nic, hrozí tu neustálé přírodní katastrofy a komáři tu lítají ještě 27. října.

Protože tento blog je už v příliš zaběhlých kolejích, skončím popisem sobotní noci, která přinejmenším některým čtenářům vžene trochu vzrušení do žil. Od Hiroji jsem odcházela první (musela jsem vstát ráno v šest na vlak do Nikkó) a sama. Přestože jsem řekla, že byt má asi sto metrů od kampusu, podařilo se mi asi čtvrt hodiny naprosto ztracená kroužit na kole dokola mezi zcela totožnými japonskými domky. Byla tma. Bylo půl druhé v noci. To jen tak pro doplnění. Pak jsem konečně narazila do zdi, o které jsem se, pro nedostatek lepších možností, začala domnívat, že odděluje kampus od obytné zóny, jela podél ní asi dvě stě metrů doleva, zatočila a skončila v křoví u schodů sestupujících k řece. Když jsem podél té stejné zdi ujela čtyři sta metrů doprava, našla jsem branku na kampus a s velkou slávou dojela bez dalších obtíží (či policejního zásahu) na kolej. A kvůli adrenalinu v podstatě neusnula až do těch šesti.

A teď ještě:

Co mě pomalu přivádí k šílenství: chybějící teplá voda.

Z čeho se postupně zcvoknu: zvlášť balené pečivo, které nekřupe.

Co mě připraví o rozum: cyklisté na pravé straně vozovky.

Nad čím se někdy všichni společně pozastavíme: Japonky a obuv

20. a 21.10

Dnes jsem usnula asi po třetí ráno, byli jsme v hospodě oslavovat narozeniny paní Itó a nějaké Japonky (tento týden už třetí narozeninová oslava). Ty věci, co se v asijské společnosti v hospodě dějí, by se podle mě u nás nedály ani po trojnásobném množství zkonzumovaných lihovin. Doufám, že fotky nikdy nespatří světlo sociálních sítí, znáte to, vydědění, nemožnost sehnat práci a tak. Čí to byl, proboha, nápad sdílet fotky ze svého soukromého života někde na internetu? Copak jsme už všichni úplně blbí?

Nic neříkající pohled na nadjezd pro vlak (níže) a pro šinkansen (výše) v Ucunomiji, abyste z toho Japonska taky něco měli.

Nadjezd pro šinkansen. Prázdný.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

 Zítra jedu do Tokia, tudíž jsem se byla podívat zase na nádraží, abych se ujistila, že to tam vypadá tak, jak má. A úplnou náhodou se dnes v Ucunomiji jede nějaký závod v cyklistice a díky tomu na nádraží číhali nějací dobrovolníci s informacemi. Jeden postarší pán bral svou roli vskutku vážně a odchytil mě. Na visačce mu viselo English, ale já jsem zatvrzele zkoušela svou japonštinu a pán byl očividně rozhodnut učinit dobrý skutek (asi si dělali čárky, kdo poradí nejvíce lidem) a postupně mi donesl mapu Nikkó, nějaký jízdní řád a prostě že mi poradí i proti mé vůli. Byl s tím hrozně príma. Pak jsem ještě na informacích vyžebrala jízdní řád, kde mi slečna označila všechno, co jede do Uena, a pak i všechno, co jezdí do Nikkó.

(následuje Tokio, obsahuje velké množství fotek a na některých ani nejsou vlaky, rozklikněte prosím)