DisneySea a útržek Tokia (1.-2.5)

Když jsme se v Kjótu potkali s Katkou, o čemž nemáte ani ponětí, protože mám asi milion fotek a málo inspirace, domluvily jsme se s ní a s Šárkou, že během Golden weeku (šňůra japonských státních svátků během prvního týdne v květnu) přijede do Tokia. Katka hrozně stála o to podívat se do tokijského Disneylandu (resp. DisneySea), a protože Šárka už tam byla, přihlásila jsem se jako dobrovolník já.
Zhruba týden před odjezdem jsem se tak těšila, že jsem to neustále zmiňovala při obědech v menze, takže to Nataša (Ruska) nevydržela a přidala se ke mně.
Zábavná část cesty z Ucunomije: Nataša nikdy nebyla venku z města, tudíž navigace padla na mě. Jelikož se Nataša potom měla vracet sama (já plánovala přespat s Katkou v Tokiu), snažila jsem se jí vysvětlit cestu a záludnosti japonského dopravního systému... tuto informaci si zapamatujte, bude později důležitá.
DisneySea jsme našly až na podruhé a trvalo nám asi hodinu se tam dostat od stanice Maihama (obvyklý čas je patnáct minut monodráhou... ale nám nějak nešly koupit lístky a tak).

Sakury v Uenu (25.3)

Fotodokumentace toho, jak jsem jela do Tokia za Šárkou pozorovat sakury. Pršelo. Prošly jsme se parkem Ueno, jelikož je to známý sakuří spot... mimo jiné proto, že se tam prý může pod sakurami pít alkohol, což je například v Šindžuku gjóen zakázáno.

A jedna pro vnoučata.

Zbylých 35 naprosto totožných fotek zde: http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Sakury_Ueno_25.3/

17.2 (Bunraku)

Povídala Šárka, jestli nechci s nimi na bunraku. A já jí na to povídám, že jo.

Jela jsem tedy do Tokia, pokud si dobře vzpomínám ztratila jsem se na nádraží (protože mě ten vlak vyhodil na naprosto pochybném místě). U divadla jsem se plánovaně srazila se skupinou z Gakušúinu a  nastal čas pro hluboký kulturní zážitek.

Malá scéna-

-japonského národního divadla.

28.12-1.1

Nový rok a svátky okolo jsem vlastně z velké části prožila v Tokiu. Dvacátého osmého jsem zajela jen tak na pokec za Šárkou, podívaly jsme se na Meidži džingú, což je šintoistická svatyně, ve které prý přebývá duch císaře Meidži a jeho ženy, a přilehlý park Jojogi. Potom mě Šárka provedla po jedné z ulic na Haradžuku a zašly jsme pak spolu na suši.

Brána torii před Meidži džingú.

24. a 25.12

Vynechám-li poměrně nezáživnou vánoční party v sobotu a tak, prožila jsem předvánoční náladu v tichu a míru svého pokoje. V Japonsku je na Vánoce volno pouze 24. prosince, hned po Halloweenu se tu sice v obchodech začaly objevovat vánoční dekorace, na některých domech věnce a vánoční osvětlení a posledních čtrnáct dní člověk jen málokdy potkal pokladní v supermarketu bez santaclausovské čepičky, ale celá myšlenka Vánoc tu je postavená trochu jinak. Ne že by Japonci neměli Vánoce a Santa Clause rádi, jakákoliv příležitost pro roztomilé dekorace je tu vítána, stromečky tu samozřejmě existují (jen jsou opět více japonské – tudíž jsou malé umělé a technicky vyspělé), ale musím říct, že nevím, jak je to tu s dárky, protože třeba Číňani rozhodně nic takového nedrží. V obchodech hrají americké koledy a Beethovenovu Ódu na radost, jež si z nějakého důvodu neasociují s EU, ale s Vánoci. Na Štědrý večer je zvykem dát si „vánoční dort“, a ráno zase do práce. Protože nejdůležitějším svátkem je tu Nový rok, nelze, aby se tu jen kvůli jednomu dni sjížděla celá rodina, když je Nový rok až za týden, proto pro většinu lidí jsou Vánoce svátek pro páry a příležitost k rande.

A za to hrozný množství fotek nemůžu---

11.11 Tokio II

Dnes je den pocky, tyčinek máčených v čokoládě nebo krému, protože dnešní datum vypadá jako tyčinky. Tento fakt si zapamatujte, vrátím se k němu.

Mělo pršet, proto jsme s Šárkou vzdaly původní plán jet do Kawagoe a rozhodly se projít další kousek Tokia. Měla jsem z Ucunomije dojet na Ikebukuro (píše se znaky rybníček a pytlík), což okamžitě způsobilo problémy, jelikož jsem se samozřejmě nepodívala, jaká je to linka a v automatu na jízdenky se žádné znaky pro jezírko a pytlíček nenacházely, zmáčkla jsem tedy jakousi linku, která měla stát stejně a vyplivlo mi to lístek někam do Macudo. Když jsem vylezla v Tokiu z vlaku, řekla jsem si, že třeba ty jejich turnikety (člověk musí mít lístek po celou cestu, protože na konci ho strčí do turniketu, který ho pak teprve pustí ven z nádraží) oblafnu. Neoblafla. Nepustily mě ven a já si musela ve speciálním doplatkovém automatu koupit další lístek, lépe řečeno, hodila jsem tam ten můj původní a automat mi vyplivl lístek na doplatek nula jenů.

Startovní bubble-tea, tmavší je Šárčin mango tea, světlejší je můj jablko-broskvový.

Více či míně nepochopitelná zábavní show v jednom z obchodních domů na Ikebukuro. Povšimněte si prosím té zlaté sépie vypadající jako penis a zamyslete se nad tím, jestli vaše práce přeci jen není ta nejlepší na světě.

Japonská ulička někde na Ikebukuro.

ROZKLIKNĚTE

20. a 21.10

Dnes jsem usnula asi po třetí ráno, byli jsme v hospodě oslavovat narozeniny paní Itó a nějaké Japonky (tento týden už třetí narozeninová oslava). Ty věci, co se v asijské společnosti v hospodě dějí, by se podle mě u nás nedály ani po trojnásobném množství zkonzumovaných lihovin. Doufám, že fotky nikdy nespatří světlo sociálních sítí, znáte to, vydědění, nemožnost sehnat práci a tak. Čí to byl, proboha, nápad sdílet fotky ze svého soukromého života někde na internetu? Copak jsme už všichni úplně blbí?

Nic neříkající pohled na nadjezd pro vlak (níže) a pro šinkansen (výše) v Ucunomiji, abyste z toho Japonska taky něco měli.

Nadjezd pro šinkansen. Prázdný.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

 Zítra jedu do Tokia, tudíž jsem se byla podívat zase na nádraží, abych se ujistila, že to tam vypadá tak, jak má. A úplnou náhodou se dnes v Ucunomiji jede nějaký závod v cyklistice a díky tomu na nádraží číhali nějací dobrovolníci s informacemi. Jeden postarší pán bral svou roli vskutku vážně a odchytil mě. Na visačce mu viselo English, ale já jsem zatvrzele zkoušela svou japonštinu a pán byl očividně rozhodnut učinit dobrý skutek (asi si dělali čárky, kdo poradí nejvíce lidem) a postupně mi donesl mapu Nikkó, nějaký jízdní řád a prostě že mi poradí i proti mé vůli. Byl s tím hrozně príma. Pak jsem ještě na informacích vyžebrala jízdní řád, kde mi slečna označila všechno, co jede do Uena, a pak i všechno, co jezdí do Nikkó.

(následuje Tokio, obsahuje velké množství fotek a na některých ani nejsou vlaky, rozklikněte prosím)