DisneySea a útržek Tokia (1.-2.5)

Když jsme se v Kjótu potkali s Katkou, o čemž nemáte ani ponětí, protože mám asi milion fotek a málo inspirace, domluvily jsme se s ní a s Šárkou, že během Golden weeku (šňůra japonských státních svátků během prvního týdne v květnu) přijede do Tokia. Katka hrozně stála o to podívat se do tokijského Disneylandu (resp. DisneySea), a protože Šárka už tam byla, přihlásila jsem se jako dobrovolník já.
Zhruba týden před odjezdem jsem se tak těšila, že jsem to neustále zmiňovala při obědech v menze, takže to Nataša (Ruska) nevydržela a přidala se ke mně.
Zábavná část cesty z Ucunomije: Nataša nikdy nebyla venku z města, tudíž navigace padla na mě. Jelikož se Nataša potom měla vracet sama (já plánovala přespat s Katkou v Tokiu), snažila jsem se jí vysvětlit cestu a záludnosti japonského dopravního systému... tuto informaci si zapamatujte, bude později důležitá.
DisneySea jsme našly až na podruhé a trvalo nám asi hodinu se tam dostat od stanice Maihama (obvyklý čas je patnáct minut monodráhou... ale nám nějak nešly koupit lístky a tak).

17.2 (Bunraku)

Povídala Šárka, jestli nechci s nimi na bunraku. A já jí na to povídám, že jo.

Jela jsem tedy do Tokia, pokud si dobře vzpomínám ztratila jsem se na nádraží (protože mě ten vlak vyhodil na naprosto pochybném místě). U divadla jsem se plánovaně srazila se skupinou z Gakušúinu a  nastal čas pro hluboký kulturní zážitek.

Malá scéna-

-japonského národního divadla.

18.11 Ójama

Rozhodly jsme se s Šárkou, když už je ten podzim, že by to chtělo učinit nějaký skutečně vážný pokus o momidžigari (tj. pozorování červeného listí javorů a skládání přírodní lyriky o pomíjejícnosti života... taková klasická japonská zábava na odpoledne. Dobrá, s tou poezií vám kecám, ale v Japonsku je vskutku zvykem v listopadu cestovat po vyhlášených javorových lokalitách).

Vybraly jsme horu Ójama asi v hodinové vzdálenosti od Tokia. Abych se na Šindžuku, což bylo shromaždiště celého týmu začínajících básníků (mě a Šárky), dostala včas, vstávala jsem asi v pět (a mám takový debilní zvyk, že pokud mám vstávat brzy, tak v noci neusnu, pokud možno, vůbec, navíc deset minut před pátou mě probudili kluci vracející se z klubu), abych stihla dojet na nádraží, uschovat si tam kolo a vyrazit vlakem v 6:14. Na nádraží jsem přijela asi ve tři čtvti na šest (podle hodin na policejní stanici, které jsem zahlédla okýnkem), což mě netěšilo, jelikož úschovnu otevírají až v šest. Strejda v úschovně měl ale dobré srdce a netypicky pro Japonce nedodržel provozní dobu a kolo jsem si mohla uschovat hned.

Na nádraží následovala obvyklá soukromá válka s automatem na lístky, potom již vlak směr Ueno. V Ómiji jsem přestoupila. To doufám ukazuje, jakých hrdinských skutků jsem občas v sedm ráno schopná. Počasí se ukázalo ideálním, ten správný podzimní vzduch, který pomalu slyšíte praskat, jak je řízný, a nebe skoro bez mráčku. Ze stanice Akabane jsem dokonce z vlaku viděla Fudži. Tedy předpokládám, že to byla Fudži, protože která jiná hora si může dovolit čnět z ničeho nic nad hustě zalidněnou oblastí se sněžnou čepičkou?

Na Šindžuku jsme se linkou Odakjú, která nepatří pod JR (Japonské dráhy) a Šárka s ní jezdí do školy, vydaly do Isehary, odkud se dá autobusem na Ójamu. Vystoupily jsme v Isehaře a přišel první překvapivý moment: Ještě před turnikety se štosovala řada Japonců, jež se rozhodli ušetřit 40 jenů na vstupném zakoupením celodenní vstupenky. 40 jenů. Desetikoruna za patnáct minut ve frontě. Další fronta se táhla celou nádražní halou až ke stanovišti autobusů, mohla mít dobrých dvě stě metrů. I když jsme byly připravené, že v neděli se to tu bude turisty jen hemžit (jediný opravdu volný den pro většinu Japonců), toto nás přeci jen trochu zaskočilo.

Mapa Ójamy

 

ROZKLIKNĚTE

20. a 21.10

Dnes jsem usnula asi po třetí ráno, byli jsme v hospodě oslavovat narozeniny paní Itó a nějaké Japonky (tento týden už třetí narozeninová oslava). Ty věci, co se v asijské společnosti v hospodě dějí, by se podle mě u nás nedály ani po trojnásobném množství zkonzumovaných lihovin. Doufám, že fotky nikdy nespatří světlo sociálních sítí, znáte to, vydědění, nemožnost sehnat práci a tak. Čí to byl, proboha, nápad sdílet fotky ze svého soukromého života někde na internetu? Copak jsme už všichni úplně blbí?

Nic neříkající pohled na nadjezd pro vlak (níže) a pro šinkansen (výše) v Ucunomiji, abyste z toho Japonska taky něco měli.

Nadjezd pro šinkansen. Prázdný.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

 Zítra jedu do Tokia, tudíž jsem se byla podívat zase na nádraží, abych se ujistila, že to tam vypadá tak, jak má. A úplnou náhodou se dnes v Ucunomiji jede nějaký závod v cyklistice a díky tomu na nádraží číhali nějací dobrovolníci s informacemi. Jeden postarší pán bral svou roli vskutku vážně a odchytil mě. Na visačce mu viselo English, ale já jsem zatvrzele zkoušela svou japonštinu a pán byl očividně rozhodnut učinit dobrý skutek (asi si dělali čárky, kdo poradí nejvíce lidem) a postupně mi donesl mapu Nikkó, nějaký jízdní řád a prostě že mi poradí i proti mé vůli. Byl s tím hrozně príma. Pak jsem ještě na informacích vyžebrala jízdní řád, kde mi slečna označila všechno, co jede do Uena, a pak i všechno, co jezdí do Nikkó.

(následuje Tokio, obsahuje velké množství fotek a na některých ani nejsou vlaky, rozklikněte prosím)