28.12-1.1

Nový rok a svátky okolo jsem vlastně z velké části prožila v Tokiu. Dvacátého osmého jsem zajela jen tak na pokec za Šárkou, podívaly jsme se na Meidži džingú, což je šintoistická svatyně, ve které prý přebývá duch císaře Meidži a jeho ženy, a přilehlý park Jojogi. Potom mě Šárka provedla po jedné z ulic na Haradžuku a zašly jsme pak spolu na suši.

Brána torii před Meidži džingú.

24. a 25.12

Vynechám-li poměrně nezáživnou vánoční party v sobotu a tak, prožila jsem předvánoční náladu v tichu a míru svého pokoje. V Japonsku je na Vánoce volno pouze 24. prosince, hned po Halloweenu se tu sice v obchodech začaly objevovat vánoční dekorace, na některých domech věnce a vánoční osvětlení a posledních čtrnáct dní člověk jen málokdy potkal pokladní v supermarketu bez santaclausovské čepičky, ale celá myšlenka Vánoc tu je postavená trochu jinak. Ne že by Japonci neměli Vánoce a Santa Clause rádi, jakákoliv příležitost pro roztomilé dekorace je tu vítána, stromečky tu samozřejmě existují (jen jsou opět více japonské – tudíž jsou malé umělé a technicky vyspělé), ale musím říct, že nevím, jak je to tu s dárky, protože třeba Číňani rozhodně nic takového nedrží. V obchodech hrají americké koledy a Beethovenovu Ódu na radost, jež si z nějakého důvodu neasociují s EU, ale s Vánoci. Na Štědrý večer je zvykem dát si „vánoční dort“, a ráno zase do práce. Protože nejdůležitějším svátkem je tu Nový rok, nelze, aby se tu jen kvůli jednomu dni sjížděla celá rodina, když je Nový rok až za týden, proto pro většinu lidí jsou Vánoce svátek pro páry a příležitost k rande.

A za to hrozný množství fotek nemůžu---

2.12 Čičibu

Thajec Gass (on se teda jmenuje jinak... thajsky) zamýšlí psát svou výzkumnou práci o japonských svátcích a oslavách a na speciálním semináři mu byl doporučen festival v Čičibu. Zapamatovala jsem si to, našla na internetu a řekla si, že by to stálo za podívání.

Ve čtvrtek jsem náhodou mluvila s Gassem a vnutila se mu na jeho expedici do Čičibu a přibrala i Mari a Yu.

Nakonec jsme jěli v neděli, přestože hlavní svátek připadá až na pondělí, nicméně Yu a Číňan You-kun (Youkun-kun vlastně) neměli čas a Mari nakonec nejela. Oblékla jsem si dvě trička, mikinu, kabát a návleky na nohy, vyšla ven a usoudila, že taková zima ještě není, ale svlékat se nebudu, budou se večer všechny hodit. Potkali jsme se tedy čtyři chvilku před jedenáctou (Číňani ráno brigádničili) a vyrazili na nádraží. Protože v sobotu letos poprvé sněžilo, ptala jsem se Gasse, co říkal na sníh, když se mi kdysi svěřoval, že se na něj hrozně těší, jelikož v Thajsku není, a on, že ho nestihl, jelikož ještě spal. Na nádraží se tak nějak ukázalo, že ani Gass, ani Youkun nemají speciální plán a vyhledané spoje. Youkun se zeptal slečny na informacích, která mu vytiskla jízdní řád, já jsem měla pro jistotu něco z internetu. Když jsme je porovnali, podle mých přestupů jsme tam měli být v půl třetí, podle Youkunových ve tři. Tak kluci říkali, že by zkusili to, co mám já, i když jsem je varovala, že to jsou jen takový poznámky. Prý to nevadí, aspoň se podíváme v Japonsku na neznámá místa, a riskneme to. Chyba. Chyba. Chyba.

Také se ukázalo, že asi ani jeden ještě nebyli nikde vlakem, najednou se ze mě stal jednooký král. Ale hned do Ómiji jsme přijeli trošku později a nestihli naplánovaný vlak, jenže v Ómiji to byla ještě legrace, protože další jel už za deset minut. Dojeli jsme do Kumagaji (což mimochodem znamená „Medvědí údolí“), kde jsem předvedla své mistrovství u automatu na změnu lístku. Našli jsme vchod na nástupiště linky Čičibu (protože tam už nejezdil JR, neboli Japonské dráhy), koupili si lístky (tady pro změnu zaperlil Youkun, protože to byl trochu jiný automat) a neprozřetelně se nepodívali, kdy jede další vlak, a že bychom si mohli dát něco k jídlu. Když si Gass kupoval oběd už asi deset minut, okomentoval to Youkun, že oni ti Thajci jsou takoví laxnější. Pak jsme se vydali na nástupiště, místo turniketů tam bylo okénko a pak ještě kukaň pro dalšího zřízence na kontrolu lístků, tři jsme prošli a pak jsme zjistili, že Gass nemůže najít svůj lístek, nicméně nemohli jsme mu pomoci hledat, jelikož už jsme byli za zřízenci. Takže jsme s lítostí sledovali, jak ho nemůže najít a musí si koupit další, zatímco nám vlak projel před očima. Gass si, chudák, koupil druhý lístek a počkali jsme na peróně půl hodiny na další vlak.

Úplný předek vlaku z Ucunomije. Vlevo teda byl ještě strojvůdce, ale toho jsem nefotila pro nevýraznost uniformy.

ROZKLIKNĚTE