Rozhodly
jsme se s Šárkou, když už je ten podzim, že by to chtělo učinit
nějaký skutečně vážný pokus o momidžigari (tj. pozorování
červeného listí javorů a skládání přírodní lyriky o
pomíjejícnosti života... taková klasická japonská zábava na
odpoledne. Dobrá, s tou poezií vám kecám, ale v Japonsku je
vskutku zvykem v listopadu cestovat po vyhlášených javorových
lokalitách).
Vybraly
jsme horu Ójama asi v hodinové vzdálenosti od Tokia. Abych se na
Šindžuku, což bylo shromaždiště celého týmu začínajících
básníků (mě a Šárky), dostala včas, vstávala jsem asi v pět
(a mám takový debilní zvyk, že pokud mám vstávat brzy, tak v
noci neusnu, pokud možno, vůbec, navíc deset minut před pátou mě
probudili kluci vracející se z klubu), abych stihla dojet na
nádraží, uschovat si tam kolo a vyrazit vlakem v 6:14. Na nádraží
jsem přijela asi ve tři čtvti na šest (podle hodin na policejní
stanici, které jsem zahlédla okýnkem), což mě netěšilo,
jelikož úschovnu otevírají až v šest. Strejda v úschovně měl
ale dobré srdce a netypicky pro Japonce nedodržel provozní dobu a
kolo jsem si mohla uschovat hned.
Na
nádraží následovala obvyklá soukromá válka s automatem na
lístky, potom již vlak směr Ueno. V Ómiji jsem přestoupila. To
doufám ukazuje, jakých hrdinských skutků jsem občas v sedm ráno
schopná. Počasí se ukázalo ideálním, ten správný podzimní
vzduch, který pomalu slyšíte praskat, jak je řízný, a nebe
skoro bez mráčku. Ze stanice Akabane jsem dokonce z vlaku viděla
Fudži. Tedy předpokládám, že to byla Fudži, protože která
jiná hora si může dovolit čnět z ničeho nic nad hustě
zalidněnou oblastí se sněžnou čepičkou?
Na
Šindžuku jsme se linkou Odakjú, která nepatří pod JR (Japonské
dráhy) a Šárka s ní jezdí do školy, vydaly do Isehary, odkud se
dá autobusem na Ójamu. Vystoupily jsme v Isehaře a přišel první
překvapivý moment: Ještě před turnikety se štosovala řada
Japonců, jež se rozhodli ušetřit 40 jenů na vstupném zakoupením
celodenní vstupenky. 40 jenů. Desetikoruna za patnáct minut ve
frontě. Další fronta se táhla celou nádražní halou až ke
stanovišti autobusů, mohla mít dobrých dvě stě metrů. I když
jsme byly připravené, že v neděli se to tu bude turisty jen
hemžit (jediný opravdu volný den pro většinu Japonců), toto nás
přeci jen trochu zaskočilo.
 |
| Mapa Ójamy |
ROZKLIKNĚTE
