Ašikaga (9.6)

Kolikáté výročí slaví vaše škola?
Tak jsme se s vyučováním Things Japanese vydali do místa s nejstarší školou univerzitního typu v Japonsku - už tady samozřejmě nefungující. Podle průvodce má škola asi 1200 let, sjížděli se tam mudrci z celého Japonska, vyholili si hlavy jako mniši a pomocí samoukování studovali medicínu, vojenskou strategii a předpovídání budoucnosti. Stejné katedry dnes najdeme i na našich školách.
http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Asikaga_9.6

Sedící Konfucius

Konfuciánská výuka příkladem: Džber a  vědomosti, které mají džber naplňovat opatrně a s vědomím si vlastních sil...

Nikkó (18.5)

Zase Nikkó, říkáte si jistě, ale pozor tato várka fotek nebude obsahovat téměř žádné chrámy. Vyrazili jsme tam na školní výlet kvůli "Průvodu tisíce samurajů", jehož pointa leží ve faktu, že Nikkó je vlastně obrovský hrob...  no, ne tak zcela, ale nachází se tam ostatky a samozřejmě spirituální podstata šóguna Takugawy Iejasua. A jeho spirituální podstata byla v pozlacené krabici přenesena za pomoci okostýmovaných válečníků z místa odpočinku do svatyně Otabišo a zase zpátky. Což je tak zhruba vše, co by o tom stálo za to říct.

http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Nikko_18.5

Prý svatyně? Kde? Tady?

Tokugawa prý měl rád sokolničení.

Fotogenický tengu.

Tam...

...a zase zpátky.

"Miláčku, nevíš, kam se nám poděl pes?"

Neděle, 30. června 2013

Daičúdži (10.5)

O tom, jak jsme byli meditovat v zapadlém chrámu v horách a mnich mě dvakrát uhodil holí.

Nestíhám, doplním.

DisneySea a útržek Tokia (1.-2.5)

Když jsme se v Kjótu potkali s Katkou, o čemž nemáte ani ponětí, protože mám asi milion fotek a málo inspirace, domluvily jsme se s ní a s Šárkou, že během Golden weeku (šňůra japonských státních svátků během prvního týdne v květnu) přijede do Tokia. Katka hrozně stála o to podívat se do tokijského Disneylandu (resp. DisneySea), a protože Šárka už tam byla, přihlásila jsem se jako dobrovolník já.
Zhruba týden před odjezdem jsem se tak těšila, že jsem to neustále zmiňovala při obědech v menze, takže to Nataša (Ruska) nevydržela a přidala se ke mně.
Zábavná část cesty z Ucunomije: Nataša nikdy nebyla venku z města, tudíž navigace padla na mě. Jelikož se Nataša potom měla vracet sama (já plánovala přespat s Katkou v Tokiu), snažila jsem se jí vysvětlit cestu a záludnosti japonského dopravního systému... tuto informaci si zapamatujte, bude později důležitá.
DisneySea jsme našly až na podruhé a trvalo nám asi hodinu se tam dostat od stanice Maihama (obvyklý čas je patnáct minut monodráhou... ale nám nějak nešly koupit lístky a tak).

Ašikaga Flower Park (29.4)

Ašikaga je v podstatě za kopcem, pilní čtenáři si jistě pamatují, že v Ashikaga Flower Parku jsme byli už jednou před Vánoci koukat na světýlka. Teď jsme se tam vypravily ve dvou s Yu.
Byl víkend, udělalo se horko a v parku byla spousta lidí, což jsme považovaly za dobré znamení - vistárie kvetou. Potom jsme prošly kolem poupat bílých vistárií a začaly litovat, že jdeme příliš brzy. Ale nakonec se ukázalo, že jsme vyrazily akorát: stihly jsme azalky (na které začínalo být už pozdě) i vistárie (na které bylo trochu brzy).
Z rodinných důvodů jsem do alba nahrála snad všechny fotky (asi 170), co jsem udělala. Jsou všechny téměř totožné, nicméně až si mamka představí, že bychom mohli mít na zahradě plnokvěté vistárie, tak ji pravděpodobně trefí.

Zbytek je tady: http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Asikaga_Flower_Park_29.4

Exkurze v šunkárně (20.4)

Ze které možná ani nemám fotky, ale měla bych se zmínit.

Nestíhám, doplním.

Kjóto, Nara a sakury v Kjótu a Naře (2.-5.4)

Když jsme se v Okajamě potkaly s Katkou, domluvily jsme se, že se za ní prostě musíme přijet podívat do Kjóta. A kdy je lepší než jet do Kjóta, než během doby, kdy kvetou sakury? S Šárkou jsme přibraly ještě Vaška, já koupila lístky na autobus, Šárka rezervovala jeden hostel, Vašek rezervoval jeden rjokan a bylo. Ze Šindžuku jsme vyrazili nočním autobusem (pršelo... jako vždy), jízdenky levné, leč pro větší lidi je to peklo, jelikož cesta trvá osm hodin a místa tam zrovna moc není.
Fotky obligátně zde: http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Kjoto_2.-5.4/

Ráno dorazivší do Kjóta jsme jako první zamířili k Fušimi Inari svatyni, která leží na svahu kopce spíše na okraji města.

Jestli jste ještě nikdy neviděli podobný obrázek řady bran torii, tak to také znamená, že jste nenavštívili žádný web o Japonsku. 

Sakury v Uenu (25.3)

Fotodokumentace toho, jak jsem jela do Tokia za Šárkou pozorovat sakury. Pršelo. Prošly jsme se parkem Ueno, jelikož je to známý sakuří spot... mimo jiné proto, že se tam prý může pod sakurami pít alkohol, což je například v Šindžuku gjóen zakázáno.

A jedna pro vnoučata.

Zbylých 35 naprosto totožných fotek zde: http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Sakury_Ueno_25.3/

Sakury v Ucunomiji (24.-31.3)

Fotky těch japonskejch smrků...

Spousta detailních záběrů na sakury: http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Sakury_Ucunomija_24.-31.3

První set pochází z 24. března, kdy se na ucunomijském hradě konala slavnost sakur, kam jsme s Vaškem, Mari a Yu vyrazili. Byla ještě příšerná zima, sakury téměř nekvetly a sakurová slavnost byla nuda. Snědli jsme si dango (rýžové kuličky), protože to je to správné jídlo k pozorování sakur a pak se zajeli podívat ještě ke svatyni, kde také ještě nic nekvetlo. Mám dojem, že jsme jako obvykle skončili na nějakém jídle.

Druhý set obsahuje fotky, kdy jsem se vydala cestou od kolejí ke kampusu strojní fakulty, a protože ten den bylo vážně pěkně, mám spoustu detailních záběrů okvětních lístků a kvetoucích magnolií. Pak jsem se ještě podívala ke svatyni, kde už také sakuří populace vypadala lépe.

Za několik dní jsme se s Vaškem jeli podívat do parku Hačimanjama, počasí sice nestálo za moc, ale prošly jsme celkem dost hřbitovů, tudíž poslední část je plná fotek sakur mezi hroby. Taky jsme tenkrát usoudili, že asi jdeme pozorovat smrky, protože nějaký přiopilý Japonec na nás vesele volal: "Sakury, sakury," jako by nám chtěl vysvětlit, co že se to v parku vlastně děje.

Jokohama (22.3)

O tom, jak jsme byli ve čtyřech na výletě v Jokohamě, protože Yu prý měla plné zuby japonského jídla, já zapomněla foťák. A kvetly sakury.

Potom taky Yu cestou ztratila lístek na vlak (což je blbé, protože Japonci bůhvíproč potřebují kontrolovat nejen to, že nastupujete, ale i to, že vystupujete), ale jinak se nám vcelku podařilo v čtyřech celých lidech dorazit do Jokohamy.
http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Jokohama_22.3/

Jokohama je pěkná - mají tu mrakodrapy, ale tak nějak méně natlačené u sebe než v Tokiu, mají tu čínskou čtvrť a taky přístavní čtvrť s domy, které tu zbyly po Evropanech.

Loď Hi no Maru a ruské kolo zábavního parku.

Šikoku a Hirošima (2.-18.3)

Fšechny Votky: http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Sikoku_a_Hirosima_2.-18.3/

Rozhodly jsme se s Šárkou zažít Japonsko z jiného úhlu, tudíž jsem prvního večer odjela do Tokia (pršelo), kde jsem přespala u Šárky, abychom nazítří vyrazily směr Šikoku. Směr Šikoku se jelo den a půl a přestupovaly jsme zhruba každou hodinu či hodinu a půl, protože když jeden šetří na dopravě a koupí si pětidenní jízdenku, musí tomu taky něco obětovat.

Nožní lázně v Atami. 

Pak dlouho, dlouho nic. Jedeme vlakem. Je to nehorázně príma. Z Tokia na jih je to hezké, cesta vede po pořeží, potom přes Šizuoku, kde opravdu vidíme čajovníkové plantáže, když se začínáme blížit k Nagoje, počasí se zhoršuje, slunce nesvítí. V Jokaiči (pro japanisty: Jokaiči zensoku), kde mimochodem nebylo vůbec nic dokonce sněží, průmyslová krajina je bezútěšná. Potom se začíná stmívat, sněží víc a víc a jsme najednou v horách a jako dvě cizinky ve vesnickém vláčku působíme úplně šíleně. Krom toho začínají mít vlaky zpoždění kvůli větru. Ještě nějak zvládneme projet Kjótem a pak skončíme v deset večer na nádraží města, jehož jméno jsem zapomněla ale odkud mají jezdit trajekty na Šikoku. V deset večer na nádraží není naprosto nic, autobusy ani vlaky k trajektům nejezdí a v okolí je jen jedna večerka a žádný hotel. Nemáme kde spát. (Mimochodem, měli tam nádraží dvě, kupodivu to nazvané nádraží-město, asi bylo to větší). Nakonec skončíme v karaokekanu, kde máme pro sebe jednu místnost až do pěti do rána. Spát se tam moc nedá, je pátek večer a všude je kravál, nicméně místnost je klimatizovaná, záchody jsou čisté a v ceně je pití.

Kulturní zážitek (1.3)

Studentské centrum připravilo na prvního března jakýsi den japonské kultury pro cizí studenty (a následnou párty, kde se měli cizáci, japonští studenti a japonští důchodci bratřit).

První na řadě byla ikebana, dostali jsme papír s návodem a do páru Japonku, která nás měla hlídat. Bylo to lehce trapné a obávám se, že ta nešťastná gerbera zemřela zcela zbytečně.

To je má první vlastnoručně znetvořená květinová vazba.

Nikkó (26.2)

Přesně den po tom velkém zemětřesení, které tam dosáhlo asi stupně pět.

Vím stoprocentně, že jsem se nikdy nezmiňovala o Tamurovi, se kterým jsme chodili na anglické psaní. Tamurovi je čtyřicet a učí angličtinu na nižší střední škole někde na kraji Ucunomije, nicméně na rok pracovní proces přerušil kvůli jakémusi post-graduálnímu vzdělávání. Což je méně důležité než fakt, že si Tamura zapomněl prodloužit řidičák, který mu propadl, a musel dělat znovu zkoušky. A jelikož jsme v Japonsku, dělal je asi patnáctkrát. Když se konečně podařilo, na oslavu si Tamurovi koupili nový rodinný vůz a on slíbil mně a Japonce Mai, že nás za odměnu sveze na výlet.
Poznámka: Těch počet neúspěšných pokusů má malou vypovídající hodnotu o kvalitě řízení, ale hovoří spíše o tom, jak tu funguje byrokratický aparát a pocit moci.

17.2 (Bunraku)

Povídala Šárka, jestli nechci s nimi na bunraku. A já jí na to povídám, že jo.

Jela jsem tedy do Tokia, pokud si dobře vzpomínám ztratila jsem se na nádraží (protože mě ten vlak vyhodil na naprosto pochybném místě). U divadla jsem se plánovaně srazila se skupinou z Gakušúinu a  nastal čas pro hluboký kulturní zážitek.

Malá scéna-

-japonského národního divadla.