Dřív než na to zapomenu, přichází
fekálně otevřená zmínka o japonských záchodech, respektive o
těch veřejných; poslední varování a: Na jedné straně tu prý
existují ty staré dobré (turecké) šlapky, které jsem zatím
(naštěstí!) nepotkala, ale předpokládám, že na díře v zemi
není nic zajímavého krom snah neznečistit si při jejím užívání
vlastní oděv. A na druhé straně jsou tu věci, které dosahují
konstrukční složitosti vesmírných modulů se spoustou ovládacích
prvků, které zadek po použití nejen umyjí, ale i naleští. A na
dámských záchodech (s těmi pánskými mám poněkud limitovanou
zkušenost) ještě existuje čudlík, který uměle přehrává zvuk
splachování (má dokonce nastavitelnou intenzitu). Pro existenci
toho čudlíku mám svou teorii, která je téměř nepodložená,
nicméně: Japonky se stydí za zvuk vlastní moči dopadající do
mísy. Stydí se za něj před ostatními Japonkami, které na
toalety přišly za naprosto totožným účelem (tj. nechat něco
dopadnout do mísy), natolik, že hanebnou zradu vlastního těla
zakrývaly nejprve tím, že neustále splachovaly. To se samozřejmě
ukázalo jako naprosto neekologické, proto místo toho existují
záchody, které po stisknutí dělají, že splachují.
 |
| Umyvadélko na mém záchodě, kterým po spláchnutí protéká voda. Praktické, není-liž pravda? |
 |
| Inkriminovaný čudlík |
