Kdyby se na mne někdo ptal, odpovězte:: 15.

Na začátku týdne jsem si konečně byla vyfotit Ucunomijský hrad. I když hrad... Pešuňk a dvě boudičky jsou to. Z nádvoří je udělaný parčík a na poslední zbylou hradební zeď se dá podívat. Možná se za to platilo vstupné, o tom však nic nevím, vlezla jsem tam a doufala, že mě nikdo nevyžene. Nevím, jestli jediné, čím byl ten dnešní hrad nehrad v historii významný, je fakt že na něm na cestě z Eda (Tokio) do Nikkó (prefektura Točigi, svatyně zasvěcená prvnímu šógunovi z rodu Tokugawa) přespával šógun.

Bezvýznamný japonský domek, abyste z toho JP taky něco měli.

Takhle to vypadá impozantně, jelikož jsem vám záměrně zatajila ten park a hliníkový zábradlí, abyste z toho JP taky něco měli.

A kachny čeří
tichou hladinu vody
starého hradu

Co mě tady v JP vždycky pobaví jsou japonští frajeři na takových skládačkách, jejichž jeden exemplář (zelený) vlastnila babička. A nejlepší je frajer, jehož vlasy vypadají, že právě opustily drahý kadeřnický salon, na skládačce oblečen v barevnou šusťákovou soupravu. Jede z kroužku, no.

Jsem holka ze vsi, když tam zrovna nezabíjíme prasata, koukáme po večerech na pokleslou zábavu ve formě britského motoristického magazínu. Teď přichází poznámka o japonských autech: Jsou bílá. Jeden by mohl získat představu podle těch, co vidí na českých silnicích, že japonské vozy jsou ekologické, bezpečné a dokonale elegantní. Tady jezdí ze sedmdesáti procent krabice, kde lze předek rozeznat jen podle toho, že tam trčí volant. Neexistující čumák je aspoň v Ucunomiji, pochopitelně praktický, jelikož uličky jsou úzké a není z nich vidět ani za mák, natožpak za roh. Tolik k levnějším, šikovným vozům. Rodinné vozy jsou pro změnu tak vysoko nad povrchem vozovky, že průměrně vysoký Japonec zákonitě musí potřebovat žebřík, aby se usadil, a mají rozměry obrněného transportéru. A pak tady občas člověk potká jedno nebo dvě hezká auta. A jsou bílá. To by skoro stálo za sociologický průzkum, protože v Německu byla všechna pro změnu černá.

Chodím do školy. Připomeňte mi, že mám napsat větu či dvě o tom, co mám a nemám za předměty.

Stala se mi ve čtvrtek taková věc: Jdeme s Vaškem tisknout na počítače a jsem již jednou nohou v učebně, když tu mě ven vytáhne nějaký vysoký bledý cizinec. Bledý, protože není Asiat. Začne na mě anglicky, že tu jednou týdně učí, už mě dlouho pozoruje a že jeho žena shání někoho na výuku angličtiny. Tak jsem ho asi sedmkrát urazila (zírala jsem na něj, zeptala jsem se jestli jako po mě pak nebudou mámit peníze) a dala mu moje JP číslo. Jsem teď vyděšená, buď je to pravda a když nikoho lepšího nenajde, moje chabá angličtina bude prosvětlovat kouty Japonska, nebo je to nějaký podvodník, který mě zabije, znásilní a prodá do Mongolska na orgány. Teď jen musím doufat, že ho moje schopnosti zklamaly a nikdo se neozve.

Druhý den (čili dnes) jsem měla zprávu v hlasovce a zmeškaný hovor od cizího čísla. Překvapivě jsem byla odvážná a zavolala zpátky, jelikož to byl Michael, jak dlouho prý plánuju být v JP. Domluvili jsme se, že za ním příští týden ve čtvrtek o polední pauze zajdu. Pozor, všimněte si té změny v mém přístupu, ráno jsem totiž v budově E prošla spodní chodbou, abych našla informace o jazykové učebně, kde měl učit. A kupodivu o sobě nelhal a existuje. Nedělám si moc velké naděje, že by se jim moje angličtina hodila, ale zatím je to zábavná příhoda. Pokud mě tedy nenaporcují na ty orgány.

V pátek, to jako taky dneska, jsem si jela prohlédnout svatyni Futaarajama. Leží v centru města na kopečku přesně naproti desetipatrovému obchoďáku. Vyhrabala jsem se po schodech nahoru a začala zkoumat, jak se má člověk rituálně očistit, podle návodu s obrázky, když se tam přichomýtl nějaký pochybně vypadající strejda a Japonka, kteří mi poradili. Asi tenhle druh lidí přitahuju, protože strejda, z něhož bylo pivo a cigarety cítit i ze vzdálenosti nenarušující jeho osobní prostor, měl potřebu mi něco sdělit, takže jsem si svatyni (respektive okolí, jelikož do hlavní budovy se podle mého nesmí, poněvadž by se tím rušili bohové) ani neprohlédla. Strejda na mě huhlal cosi japonsky a evidentně očekával, že se nějak přidám, jenže jediné, co jsem rozuměla, je, že poprvé ve svém životě mluví s gaidžinem (jeho termín, ne můj). Asi měl šťastný den, protože po mně se tam objevili ještě nějací dva mladíci a pak ještě dva pánové věku mého otce s japonským průvodcem (hádám, že tohle je jedna z těch věcí, co se dělá specialistům ze zahraničí – dovedou se někam, kde na ně dýchá pravá místní kultůra). Strejda se dvojic asi styděl, proto mě ještě vyprovodil dolů ze schodů, kde se naštěstí tak zabral do vlastních myšlenek, že jsem mu utekla.

Zpátky jsem dokonale zabloudila, přejela hlavní silnici, nakoupila v supermarketu, kde nebrali karty, vjela na přechod na červenou, takže na mě nějaký Japonec strašně rozzuřeně troubil, a hlady téměř slepá (už nikoliv jen šilhající) jsem se vrátila kus cesty zpátky, našla sama sebe a při té příležitosti i cestu domů.

This is JAPAN!

Deset pater, kam nemůžu jít nakupovat, jelikož dosud nepřišly peníze. Ta skvrna v levém dolním rohu je můj prst.

Ano, nešálí vás zrak, jsou to vskutku automaty na nápoje.

Omývací vyplachovátko pro rituální očistu.

Strejďula. Nenápadně jsem ho vyfotila. Kvůli případnému popisu pro policii.

Lišky jsou poslové Inari (kami plodnosti a rýže). Aspoň myslím.


Na té dřevěné cedulce uprostřed bylo napsáno "必勝" (jisté vítězství) a podpisy hráčů, tuším, fotbalového týmu prefektury Točigi. Trénink není všechno.