7.10

Měla jsem v plánu brzy ráno vyrazit na výzkumnou a výrazně životu nebezpečnou expedici do hlubin džungle, ale pršelo. Počkala jsem asi do jedenácté a vydala se na kole tam, kde podle Nassima už jsou jenom pole. Včera jsem se tam za tmy byla projít, šla jsem a šla a šla až jsem narazila na dálnici. Pod dálnicí vede mostek, který jsem dnes překročila, projela mezi poli nejbližší vsí a na tuším druhé křižovatce (asi 2 km od mostku pod dálnicí) jsem si všimla značky pro Něconějakýchrám. Zapíchla jsem to tam a celá nervozní vešla do zdi ohraničující chrámek a přilehlý hřbitov (pozn. pro nejapanology: chrám=buddhismus, svatyně=šintoismus). Ukázalo se, že Japonci očividně slouží své pobožnosti také v neděli, jelikož (pozn. nyní mě omluvte, jdu vyhodit pavouka, co mi visí na závěsu) mezi hroby byla zaparkována auta (pozn. Ale jak si tam seděl, potvora!) a z hlavní budovy se ozývalo zlověstné dunění, takže jsem si pro jistotu od hlavní budovy udržovala uctivou vzdálenost a vyfotila ji jen zdálky, a když někdo vycházel z budovy k autům, krčila jsem se nenápadně mezi hroby.

Čtyři z šesti džizó (ochránců dětí).

Předkové rádi fruko.

Chvilku jsem pak jela dál za chrám a lehce doprava, ale krom nějaké nezajímavé chráněné bažiny s rákosím jsem nic zajímavého neobjevila a dala jsem se zpátky u chrámu doleva.

Ujela jsem další kilometr a u křižovatky v opravě zahlédla další značku pro chrám, zabočila tam a sledovala stopu vonných tyčinek.

Higanbana, Lycoris radiata, roste tu hodně, mizerná fotka

Akvadukt kousek od druhého chrámu a babky s rýží.

 
Tento Kingócosidžinebotera zakrývaly vzrostlé stromy a k mé radosti tam nebyla ani noha (krom nějaké babky, které naproti přes kanál kosila rýži), takže jsem to tam přeci jen obešla víc a vyfotila víc než ten první. Vynechala jsem jen hřbitov (jeden hřbitov by mohl mamce stačit), krom toho tu mají hroby na každém kroku, tedy na každém ne, ale prostě jen tak mezi domy (v Ucunomiji jsem už potkala dva, tady jich při cestě bylo vidět hned několik mezi rýží), buddhisté jsou přátelé žehu, takže je to vlastně docela hygienické (škoda, že tohle Josefa II. nenapadlo, když reformoval pohřebnictví).

Hlavní budova chrámu. Jméno ve zlaté čmáranici. A taky jak bylo mhavo a pchavo.

Omake: Wafú (jp styl) ve své nejčistší podobě.

Automat vysypávající rýži. Něco jako naše automaty na mléko.

Takový domeček uprostřed takového pole s takovou tou rýží.

 

Po obědě (osmahla jsem si kuřecí kousky a nic neshořelo) jsem vyrazila opačným směrem, chtěla jsem zjistit, kde zhruba by mohl být ten Ucunomijský hrad (respektive jeho zbytek), což se mi podařilo, ale zrovna okolo stály stánky a také mávali tam různě uniformovaní pánové, tak jsem se dovtípila, že se asi koná akce, kterou si nechám ujít (krom toho, kdybych se tam pokusila vnutit, oni by po mně něco chtěli a já bych nevěděla co, jelikož nikdo z domorodců nemluví mým jazykem).

Cestou jsem potkala Vaška, který mě navedl na myšlenku, že bych mohla zkusit najít nádraží, odkud máme v sobotu odjíždět. Předpokládám, že jsem to přejela, neboť jsem se pak na kole prořítila asi kilometr a půl dlouhou „posh“ obchodní pasáží (objela jsem tam svou první pravou japonskou lolitu) a v panice, abych nezabloudila jsem se vrátila raději zpět.

Až na cestě od univerzity ke kolejním jsem viděla, jak na mě někdo v autě mává, sotva jsem v té nadzvukové rychlosti, kterou na kole vyvíjím, stihla zamávat zpátky. A víte, kdo to byl? Můj druhý nejoblíbenější Japonec: taxikář. Byla jsem z toho celá spokojená a jen jsem trochu litovala, že jsem mu nestihla zamávat pořádně, ale myslím, že i on byl překvapený. Prostě tenhle chlapík mě tehdy tak nějak vrátil pocit, že mě to Japonsko přeci jen chce a vítá.