Zhruba týden před odjezdem jsem se tak těšila, že jsem to neustále zmiňovala při obědech v menze, takže to Nataša (Ruska) nevydržela a přidala se ke mně.
Zábavná část cesty z Ucunomije: Nataša nikdy nebyla venku z města, tudíž navigace padla na mě. Jelikož se Nataša potom měla vracet sama (já plánovala přespat s Katkou v Tokiu), snažila jsem se jí vysvětlit cestu a záludnosti japonského dopravního systému... tuto informaci si zapamatujte, bude později důležitá.
DisneySea jsme našly až na podruhé a trvalo nám asi hodinu se tam dostat od stanice Maihama (obvyklý čas je patnáct minut monodráhou... ale nám nějak nešly koupit lístky a tak).
Hned po vstupu člověk začal chápat, proč Japonci tak milují Disneyland a Disney Sea - Benátky tu postupně přecházejí v sopku a hollywoodské ulice, které se mění na přístav parníku, kdežto v sopce najdeme Nautilus... prostě všechno na jednom místě.
Kvůli první atrakci - průjezdu sopkou - jsme si vystály asi hodinu a půl trvající frontu a prozradím vám, že delší frontu už jsme nikde nestály. Myslím, že tématem celé věci byla cesta do středu země, naložili nás do vláčku, povozili nás sem a tam, svítili na nás strašidelná světýlka a nakonec nás nechali sjet téměř kolmý svah. Vystoupily jsme s třasem v kolenou a vypoulenýma očima. "Nedáme to ještě jednou?"
Na uklidněnou jsme vlezly na Arielina podmořského světa, kde se Katka léčila z šoku a my s Natašou se nechaly pohoupat na medúzách. Omylem jsme vlezly na živý muzikál Ariel a její podmořští přátelé, což byla jedna z největších chyb mého života a trvala asi patnáct minut.
Potom jsme si s Natašou sjely ještě horskou dráhu pro děti (Katka se pořád léčila) a šly i na labutě, resp. létající koberce (Alladin tam má taky svůj koutek).
Potom jsme přešly řeku, dostaly se do amazonské džungle, kde jsme si v základním táboře daly předražený oběd.
Následovala další fronta, tentokrát v mayském chrámu, neboť nás čekalo dobroudružství podle Indiana Jonese. Klasicky nás naložili do vozíčků, pokusili se z nás vytřást duši a tentokrát nás doprovázel i Indyho hologram. Křičely jsme preventivně. Se strachem to nemělo vůbec co do činění.
S Natašou jsme si zarezervovaly lístek na horskou dráhu s třistašedesátistupňovou průtočkou (Katka se léčila z Indiana Jonese) a postupovaly dál.
Vyzkoušely jsme si cestu ponorkou zhruba dvacet tisíc mil pod mořem... kde nám pouštěli bubliny vody do skla a drncali s ponorkou, aby se zdálo, že nás zajala chobotnice. Žádná zrada s volným pádem se nekonala.
Ve steampunkové části parku nás čekal ještě interaktivní průlet bouří, s pravým deštěm! Potom už následoval strašidelný hotel, po kterém nás nejprve prováděli, abychom si řádně užily exponáty ze sbírek záhadně zmizelého majitele, a pak nás posadili do výtahu, vyvezli do nejvyššího patra a nechali dvakrát padat dolů volným pádem. Na opěrkách sedačky budou ještě stále otisky mých nehtů.
Jako poslední nám zbývala ona horská dráha smrti. Už se mi na ni ani moc nechtělo a Katka se tvářila, že mě vůbec nelituje. Nicméně byla to bžunda. Vylezly jsme s Natašou s poněkud nepříčetnými výrazy v obličeji a slovy: "Nejlepší!"
Tady bych chtěla upozornit na to, že mi maminka horské dráhy v dětství zakazovala, že se prý poblinkám. Tak náhodou - nepoblinkala jsem se. A celé ztracené mládí jsem si vynahradila.
Natašu jsem vyprovodily k východu, daly si s Katkou pravou benátskou pizzu a chvíli ještě bloumaly po parku.
Potom jsme se naprosto mrtvé dopravily na Asakusu do hostelu, který jsme nehledaly ani moc dlouho, a nechaly se ukolébat ke spánku nějakou japonskou telenovelou z lékařského prostředí, kde mladý lékař bez licence nechal na stole ležet otevřenou holčičku se slepákem tak dlouho, dokud se mu jiný doktor neomluvil a nepoprosil, aby za něj operoval.
Při té příležitosti jsem napsala Nataše zprávu, jestli dorazila v pořádku do Ucunomije, a dostalo se mi odpovědi, že neví jak, ale sedí v šinkansenu, koupila si špatný lístek a už nemá peníze. Tak jsem usoudila, že jsem nakonec ještě král cestovatelů.
Ráno jsme se prošly po Asakuse (ale ta už tu jednou byla, takže odkazuji: http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Disneyland_1.-2.5), potkaly se s Šárkou nedaleko budovy se zlatým veletrusem a vyrazily do víru velkoměsta.
Nejprve jsme se vydaly k císařskému paláci (ten už je tu dokonce potřetí), potom přes část císařského parku k nechvalně proslulé svatyni Jasukuni, přes Šindžuku, kde jsme si daly rámen, a nechvalně proslulou (téměř vykřičenou čtvrť) Kabukičó vlakem na Haradžuku.
 |
| Fotky japonských gigolů, kteří vám za šílené peníze v klubu nalévají špatné pití a tvrdí vám, jak jste úžasní. Samozřejmě, že existuje i dámská varianta, ale ty pro mě jaksi nemají tu správnou přitažlivost. |
Zašly jsme se s Katkou podívat do Meidži džingú, kde se shodou okolností konal koncert tradiční japonské hudby. To by byla taková pěkná tečka, za tím dnešním případem.
Žádné komentáře:
Okomentovat