Kjóto, Nara a sakury v Kjótu a Naře (2.-5.4)

Když jsme se v Okajamě potkaly s Katkou, domluvily jsme se, že se za ní prostě musíme přijet podívat do Kjóta. A kdy je lepší než jet do Kjóta, než během doby, kdy kvetou sakury? S Šárkou jsme přibraly ještě Vaška, já koupila lístky na autobus, Šárka rezervovala jeden hostel, Vašek rezervoval jeden rjokan a bylo. Ze Šindžuku jsme vyrazili nočním autobusem (pršelo... jako vždy), jízdenky levné, leč pro větší lidi je to peklo, jelikož cesta trvá osm hodin a místa tam zrovna moc není.
Fotky obligátně zde: http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Kjoto_2.-5.4/

Ráno dorazivší do Kjóta jsme jako první zamířili k Fušimi Inari svatyni, která leží na svahu kopce spíše na okraji města.

Jestli jste ještě nikdy neviděli podobný obrázek řady bran torii, tak to také znamená, že jste nenavštívili žádný web o Japonsku. 

Teď by mohla přijít nějaká veselá historka: Půlhodiny jsem telefonovala s panem učitelem Sasakim, protože si na mě (a na mou výzkumnou práci) vzpomněl, lezla jsem do toho kopce s jako cent těžkou taškou a taky se nám s Vaškem ztratila na vrcholu Šárka.

Nedaleko Heiandži

Potom jsme se sešli s Katkou, která vypadala spokojeně, že má pro jednou na starost skupinku, jež zajímají ty pravé pamětihodnosti. Její rodiče prý sakury zatratili slovy: "Doma se taky nechodíš koukat na nějaký rozkvetlý meruňky."

Chrám Heiandži, kde jsme se ocitli, byl vcelku připraven na hanami (pozorování sakur), dokonce i papírky s věštbami byly laděné do růžova. Přilehlá zahrada byla špicovní.

Potom nás Katka vzala na další významný sakura spot - Stezku filozofů. Sakury jsou tam vysázené podél kanálu, vedle nějž vede stezka. Fotky vůbec nevystihují krásu těch meruněk.

Umělecký snímek zahrady u Stříbrného pavilonu.

Nepovedený developerský projekt jednoho šóguna: Stříbrný pavilon. Původně měl být celý obalený stříbrem, ale z finančních důvodů se od záměru upustilo. Název je vlastně taková krutá ironie.

Gjúdon a cosi V polévce miso. Že jste se nakonec na tohle těšili nejvíc?

Po Stříbrňáku (povídala Katka) následovalo noční nasvícení sakur a chrámu Kijomizudera, nevím, jak jsme to udělali, ale podařilo se nám najít boční stánek s lístky a předběhli tak obrovskou spoustu Japonců. Krom toho mě strejda u lístků přirovnával k nejkrásnější sakuře, takže všechny palce nahoru.

Kijomizudera byla jednou z památek navržených mezi novodobých sedm divů světa, sice nakonec zůstala bez ocenění, ale i tak to doufám ilustruje... že ty meruňky a tak stojí za to vidět.

Cestou k hostelu jsme ještě v uličce se suvenýry snědli obrovské množství tradičních kjótských sladkostí, protože tam měli kousky na ochutnání zdarma.

Cesta k hostelu byla poněkud dobrodružná, Kjóto není Tokio a jeho doprava má své mouchy, plácaly jsme se autobusem asi čtyřicet minut, potom jsme dalších dvacet minut obcházeli sousedství a hledali ten zatracený hostel. Tenhle hostel měl mimo jiné nejšíleněji zařízenou sprchu, co jsem viděla: Byla přímo v pokoji oddělená závěsem.

Druhý den jsme si byli prohlédnout Zlatý pavilon (poslušně hlásím, že během naší návštěvy se ho nikdy nepokusil zapálit) a přilehlé sakury.

Prudce umělecký snímek slavné zenové zahrady u chrámu Rjóandži, kus od Zlaťáku (povídala Katka)

Veselá historka: Cestou autobusem na nádraží se Vašek stal oblíbencem nějakého japonského strejdy, jelikož hlavou brkal o strop vozu.

Odpoledne jsme vycestovali ven z Kjóta ke břehům jezera Biwa, kde měl být další chrámový komplex na vršku hory Hiei, která je slavná, protože jsou na ní chrámy a tak. Vyjeli jsme nahoru Sakamoto cable car (lanovkou) a zjistili, že zase tak boží to není a na místě toho tolik speciálního nenacházíme. Tak jsme zase sjeli dolů, dali si okonomijaki (Vašek zase strhával pozornost... páč má prostě ty dva metry, no) a došli až ke břehům jezera Biwa. Žádné haiku nás nenapadlo, a tak jsme se vrátili zpět do Kjóta.

Pro milovníky umění: Třicátý sedmý pohled na horu Fudži z plastikové lahve japonského cideru. (Vyhledejte si Hirošige, ano správně TEN Hirošige, Pohled na horu Fudži z mysu Satta v zátoce Suruga ze série Třeceti šesti pohledů na horu Fudži.

Večer jsme si koupili alkohol a lupínky a sedli si na břeh řeky a tvářili se, že tohle přece děláme denně. Spali jsme tentokrát v luxusu, místo sprchy sentó (lázně, onsen ale z kohoutkové vody), jukaty a tatami.

Poslední den byla na programu Nara: mají tam chrámy, sakury, jelínky a nějakou dřevěnou sochu či co.

Vietnamské jídlo v Naře.

Chrám Tódaidži, uvnitř je ten patnáctimetrový buddha.

Poznámka na okraj: Jo, chtěla jsem sem vložit další fotky, ale ten mrzák se odmítá přizpůsobit... čili zbytek fotek je v albu.

Nara je jeden velký park se sakurami... a jelínky. V Naře se můžou jelínci hladit a krmit a ta divá zvěř toho využívá a neváhá v případě potřeby zaútočit na turisty a ožvýkávat jim batohy.

Myslím, že nejlepší část Nary je svatyně Kasuga, ke které vede cesta lemovaná kamennými lucernami. Sama svatyně je taktéž plná luceren a patřila rodu Fudžiwara (významný rod japonského raného středověku, který se v podstatě neustále křížil s rodem císaře).

Jinými slovy: Nara je pěkná, možná to bylo těmi sakurami, ale vyšplahala se hodně vysoko na žebříček perfektních japonských míst.

Večer jsme se stihli vrátit včas, abychom stihli nasvícené sakury na kjótském hradě. Nemajíc stativ, musela jsem většinu fotek nakonec vyhodit, jelikož byly rozmazané, ale ta trocha, co zbyla by vám mohla alespoň částečně přiblížit atmosféru.

A potom už zbyla jen osmihodinová cesta autobusem zpět.