7. a 8. 12 – Nasu

Ptal se mě Leonard, ten Brazilec, co je příjmením Jošikawa a byli jsme u něj tehdy pít, jestli jdu v pátek večer taky tancovat do klubu, a protože člověk nemůže být v těchto případech zcela otevřený a říci, že tam nemůžu, jelikož (a nyní cituji): „Tak do tohohle prostředí jsem se hodil jak cibule do šlehačky s ananasem.“ Místo toho jsem řekla, že nejdu, páč chceme jet s Yu a Mari do Nasu v sobotu brzy ráno, na to Leonard, že prý tam jeho kamarád pracuje na lamí farmě (vlastně alpačí) a že s nimi mám jít v pátek po škole na kafe.

Potkali jsme se před knihovnou a prý jedeme do Interparku do Tully's (stejné co Starbucks, drahý kafe v populárním prostředí). Autem. Autem už jsem nejela dva měsíce.

Kamarád se jmenuje Joel (Džoel, zhruba) a je Peruánec, což jsem obojí zjistila až v sobotu, tudíž celá ta věc s prací na lamí farmě byla mnohem víc kulturně podmíněná než se prve zdálo, ale hlavně má prý pár kamarádů Čechů (a většina z nich pravděpodobně před pár lety studovala v Olomouci), byl v Čechách a taky si až podezřele dobře pamatuje na slivovici (evidentně jsou čeští kamarádi ve skutečnosti Moraváci). Nabídl nám, že nás do Nasu všechny čtyři i s Leonardem v sobotu sveze, když už tam stejně jede kvůli práci.

S blížící se zimou jsou hory okolo Ucunomije mnohem viditelnější a cestou z Interparku (což je obchodní zóna na okraji města) jsem si je mohla prohlédnout mnohem lépe, Peruánec to okomentoval tím, že Češi mají rádi hory a tamty vysoké a zasněžené obrovské věci jsou sopky.

Pro zajímavost dodávám, že v půl šesté večer přišlo zemětřesení, po dlouhé době jedno z velmi silných, trvalo asi minutu a půl a před ním jsem dostala na svůj japonský mobil varovnou zprávu, která mě možná vyděsila víc, než samotná událost. Krom toho, během zemětřesení přiběhl zaklepat Vašek, jestli jsem taky dostala to varování. Tolik k bezpečnosti během přírodních katastrof. Hned minutu poté mi zavolali ze studentského centra, jestli jsme všichni v pořádku, na to jsem jim tvrdila, že ano, protože jsem neslyšela žádný křik. Potom přišly ještě zprávy od Japonek, které mají hodně mezinárodních přátel, a tudíž napsaly všem cizincům, co znají, a mail od učitelky, co má na starosti náš program. Samozřejmě celou záležitost teď trochu zlehčuji, nicméně jelikož bydlím v přízemí, zemětřesení pociťuji méně než ti v tom pátém (až se budova bude hroutit, tak to pro změnu pocítím nejvíc). Ještě si dovolím poznámku ke stupňům zemětřesení: V Ucunomiji to byl stupeň čtyři, více na sever (konkrétně v oblasti zasažené zemětřesením v březnu 2011) stupeň pět (ze sedmi).

V ráno jsme se všichni sešli před univerzitní branou, nasáčkovali se k Joelovi do auta a ten nás vyvezl ven, dokonce to kvůli nám vzal tou hezčí cestou, abychom si užili pohledů na hory. Mari se udělalo v autě zle, protože si vzala jakýsi lék na bolení v krku, a trpěla pak chuděra celý zbytek dne.

Joel nás vyhodil v Nasu před svým druhým bytem, s tím, že jede pracovat, my si máme dát kafe a pak nemáme zapomenout vypnout topení. Někteří lidi jsou zjevně až tak moc cool.

Měl v ložnici tatami, to jsem musela vyfotit.

Z bytu jsme se vydali k mapě oblasti, Nasu (alespoň ta část, kde jsme byli) vypadala trochu jako Kersko (letní domy uprostřed lesa) a částečně jako americká ulice (ani jeden z domů nevypadal japonsky). Joel říkal, že Nasu je v podstatě letovisko pro boháče, protože jsou tu onseny (lázně) a samozřejmě hory a národní park (nebo chráněná krajinná oblast). Cesta k informačnímu centru nám zabrala asi hodinku, přestože jsme šli podél silnice a navíc mírně z kopce. Prostranství s informacemi a obchodem se suvenýry bylo docela hezky řešené (myslím, že vítězí malé prosklené budky se stolečky na piknik (zjevně pro případ špatného počasí) a hrála tam relaxační hudba (tady je vůbec zvykem pouštět hudbu snad ke všemu, v lecčem dokáže být Japonsko docela hlučné).

Socha Mateřská láska, kde matka své dítě odhazuje v dál. A jásá, přátelé, jásá. 

Plebs sklízí tuřín.

Před obchodem "Finský les". Prodávali tam kamna (myslím) a  mumínky.

Vánoční skřeti.

Modrá je dobrá, už je to tak.

Čekárna u informačního centra.

Od informací jsme se nechali vyvézt autobusem o větší kus zpátky do kopce, vystoupili a zjistili, že počasí v horách se skutečně mění z minuty na minutu. Zatímco do té doby byl nádherný slunečný den s výbornou viditelností, nyní přišly mraky a pochmurno.

Řekli jsme si, že si tedy nejprve dáme oběd v restauraci, kterou doporučil Joel. Restaurace si zjevně udělala jméno na hovězích steacích, vedle měla obchod s masem a před vstupem jsme museli napsat naše jména do pořadníku a asi čtvrt hodiny počkat. Dala jsem si tam tedy hovězí steak, takový kříženec mezi japonskou a západní kuchyní, který, ač mě předchozí zkušenosti s divnou žvýkací gumou místo masa na jakiniku poučily, byl dobrý a hlavně měkký (a dal se jíst bez pokrájení hůlkami). Mari, které se předtím udělalo lépe, si objednala něco hodně olejnatého, takže jí to příliš neprospělo. Pak začalo venku sněžit. Opravdu hodně. Nechali jsme si z restaurace zavolat taxíka (takhle mazácky to vypadá, když je člověk na výletě s lidmi, kteří se víc vyznají) a ve vánici vyrazili k lamí farmě. Přestalo sněžit, čím jsme jeli výš do kopce, tím víc svítilo sluníčko, ale mělo to jeden háček – horské silnice, jak to bývá, jsou jedna serpentina vedle druhé nahoru a dolů, tudíž Mari začala zelenat téměř hned a Yu se po čase přidala také. Mně se jakýmsi zásahem prozřetelnosti blinkavost vyhnula úplně, nad čímž doteď žasnu.

Regály v obchodu přidruženém k oné restauraci.

Hovězí steak, rýže, polévka miso a nějaká nakládaná hnusnost na chuť.

Taxík nám zastavil u nějaké zvířecí zahrady s onsenem, jak jsme si přáli a my vylezli ven a usoudili, že tady na horách zatraceně fičí. Téměř raketovou rychlostí jsme zamířili dolů k oné alpačí farmě (zde bych chtěla podotknout, že jsem měla dvě trika a šálu a druhý šátek jsem půjčila Yu).

Poslední kousek v farmě nás svezl Joel, který nám jel naproti. V pokladně nám Joel ještě půjčil erární kabáty a provedl nás farmou, Mari zůstala většinu času zalezlá v budce, takže na rozdíl od nás nemá fotku s alpakou alias falešným sobem, ale moderní technologie pokročila a Yu jí aspoň přes videohovor na smartphonu ukázala lamí mláďata.

Z farmy jsme jeli ještě na „asijský bazar“, který v podstatě obsahoval jen zvýšené množství etnického zboží, které u nás prodávají tyčinkami nasáklé obchody s názvy jako „Namaste“ a „Ganesha“. Navíc Mari se udělalo tak mizerně, že jsme celou cestu zpátky urychlili.

V Ucunomiji jsme Mari nechali jet autem až ke kolejím, zatímco já a Yu jsme si vyzvedly kola zaparkovaná na univerzitě. Potom jsem tedy ještě Yu půjčila svůj teploměr.