2.10

Z nějakého důvodu jsem vstávala ráno hrozně brzo... myslím, že to bylo kvůli rozřazovacímu testu. Rozřadili nás pomocí plachty, kam jsme napsali jméno, úroveň a používanou učebnici a asi pětiminutového pohovoru. Ta paní učitelka vypadala dost přísně, tak jsem jí uchvátila zasvěceným popisem své práce, takže mi pak na konci řekla, že to bylo na vysoké úrovni, což mě okamžitě vyděsilo a začala jsem se bránit vidině toho, co by pak po mně mohli chtít, aby mi poté vysvětlila, že mé téma bylo na vysoké úrovni a má japonština stojí za hovno.

Dostali jsme i studentské identifikace, takže jsme okamžitě vyrazili zařídit si heslo na univerzitní počítače. Člověk je týden bez internetu a zjistí, že internet se bez něj obejde mnohem víc, než se člověk obejde bez internetu, a google pořád stojí.

Odpoledne jsme měli takový rozvrhový briefing – Japonsko je sice vyspělá země, děti se tu rodí s iphonem v ruce, ale sylaby a rozvrh předmětů si musíme složit ze čtyř vytištěných seznamů, který každý obsahuje něco jiného a žádný není kompletní. Předměty jsou za kredit, ale trvají věky, já jich musím nabrat 20 na každý semestr a s paní, co zodpovídá za náš program, se máme potkat až v pátek.

Vedle do pokoje se včera přistěhovala Estonka, jejíž japonština je asi osmnáctkrát lepší než moje a která je ze systému vysol za koleje, vodu, plyn, elektřinu, internet zvlášť a plať za sprchu na chodbě ještě vyplesknutější než já, ale je taky mnohem víc od rány, tak se prý na to byla zeptat chlápka, co má na starosti naše koleje. Očividně nepořídila a byla z toho vyplesknutá ještě víc. A taky mi neustále závidí, co mám věcí zbylých po senpaiích, už jsem jí půjčovala 100 jenů, toaleťák, hrnek, ramínko a sušák, což píšu, abych na to nezapomněla. Ale se sprchou měla stejný nápad, co v hloubi duše já, tedy, že bychom mohly sdílet těch vhozených patnáct minut, poněvadž jsme obě baby (nemám s sebou svou rozrůstající se sbírku knírků, tak mi to prochází), akorát ji trochu překvapilo, že se sprchuju každý den, což pro změnu překvapilo mě, protože v tomhle horku a vlhku se neustále dusím ve vlastní šťávě (mírně řečeno) a krom Japonců to snad nemůže dobře nést nikdo. Už aby byl podzim.