3.10

Dřív než na to zapomenu, přichází fekálně otevřená zmínka o japonských záchodech, respektive o těch veřejných; poslední varování a: Na jedné straně tu prý existují ty staré dobré (turecké) šlapky, které jsem zatím (naštěstí!) nepotkala, ale předpokládám, že na díře v zemi není nic zajímavého krom snah neznečistit si při jejím užívání vlastní oděv. A na druhé straně jsou tu věci, které dosahují konstrukční složitosti vesmírných modulů se spoustou ovládacích prvků, které zadek po použití nejen umyjí, ale i naleští. A na dámských záchodech (s těmi pánskými mám poněkud limitovanou zkušenost) ještě existuje čudlík, který uměle přehrává zvuk splachování (má dokonce nastavitelnou intenzitu). Pro existenci toho čudlíku mám svou teorii, která je téměř nepodložená, nicméně: Japonky se stydí za zvuk vlastní moči dopadající do mísy. Stydí se za něj před ostatními Japonkami, které na toalety přišly za naprosto totožným účelem (tj. nechat něco dopadnout do mísy), natolik, že hanebnou zradu vlastního těla zakrývaly nejprve tím, že neustále splachovaly. To se samozřejmě ukázalo jako naprosto neekologické, proto místo toho existují záchody, které po stisknutí dělají, že splachují.

Umyvadélko na mém záchodě, kterým po spláchnutí protéká voda. Praktické, není-liž pravda?

Inkriminovaný čudlík

Pro fajnšmekry: Foto dvou typů záchodů ze stejné umývárny, typ šlapka a typ hvězdná loď

Taky jsem dneska ráno zjistila, jak zapnout plynový vařič (troubu zatím ne), což je po týdnu významný úspěch. Hlavně, že jsem s tím včera otravovala Kaku.

Zrovinka mi zavolala paní na mé japonské číslo, ale nějak jsem jí vysvětlila, že nejsem Tanaka.

Protože tenhle zápisek vznikal na etapy, musím opravit jednu nepřesnost: turecký záchod už jsem na univerzitě taky potkala. Ale teď pěkně popořádku – od jedné jsem měla své první vyučování s paní učitelkou Čí. Možná to pro nezasvěcené tak nevypadá, ale Čí je Číňanka. Jo, Číňanka, která učí japonštinu. Měla jsem s ní dneska dvě hodiny japonštiny pro středně pokročilé (poslech a konverzaci) a ještě jednu hodinu, kterou má v angličtině. Nemůžu říct, že by to nebyla vzdělaná paní, ale přeci jen je pro mě, jako pro někoho kdo se japonštinu teprve učí, poměrně těžké sledovat výklad někoho, kdo sám není rodilý mluvčí. A přiznejme si to, i když je její japonština asi dobrá, tak na její výslovnosti je hodně slyšet, že je cizinka, má hodně zvláštní výslovnost polozávěrových a třených souhlásek a věty dělí příliš výrazně na jednotlivá slova.

Na kampusu jsem taky potkala Hiroju, který byl vloni u nás na univerzitě a chtěl se za hezké zacházení od našich studentů odvděčit nám, pomohl mi najít učebnu a já mu na oplátku dala naše čísla.

Večer jsme si Vaškem (a taky Mari a Yu) zajeli koupit povlečení do toho obrovského obchoďáku, docela mě potěšilo, že po troše hledání jsme za hodně dobrou cenu našli set na polštář, peřinu a futon (já si ještě přibrala prostěradlo, jelikož je mi divný spát na futonu a pod tím na nepovlečený matraci).

Večer přišel vítr a kočka. Kočku asi krmila Itó-san, proto si zvykla potulovat se kolem kolejí, dnes seděla na balkonu u mě, opravdu příšerně hlasitě mňoukala, nakonec jsem to nevydržela, porušila kolejní pravidla o krmení toulavých koček a dala jí čtvrt plátku sýra. Je mi jasné, že mi teď bude vysedávat na balkoně celý týden.

Odbočka o počasí a tak: Už není tak hrozné vedro, myslím, že bude občas už i pod dvacet, ale vlhko se drží stále, i když teď spíš tím, že je zataženo. Doufám, že chladno nám vydrží (i když v japonských budovách je pak prý příšerná kosa).

Vy, co jste se někdy dívali na japonské filmy, dorama, anime, si určitě vybavíte dvě věci – školáky a lidi odcházející z práce za západu slunce nebo za tmy a zvuk cikád. Obojí je naprostá pravda. I když roční doba ještě tolik nepokročila, ve čtyři nebo pět odpoledne už je tu opravdu šero. A naopak přestože roční doba už pokročila, po setmění tu všichni ti cvrčci, cikády a jiné potvory dělají docela kravál. Pro ty, co se na anime dívali až moc: cikáda je „semi“, „higuraši“ je jen jeden z druhů semi.

A k vrcholu večera patří, že jsme s Vaškem dali prát povlečení do japonské studeně peroucí pračky, sežrala mi, bestie, sto jenů, než se ukázalo, že není v zástrčce.