18.11 Ójama

Rozhodly jsme se s Šárkou, když už je ten podzim, že by to chtělo učinit nějaký skutečně vážný pokus o momidžigari (tj. pozorování červeného listí javorů a skládání přírodní lyriky o pomíjejícnosti života... taková klasická japonská zábava na odpoledne. Dobrá, s tou poezií vám kecám, ale v Japonsku je vskutku zvykem v listopadu cestovat po vyhlášených javorových lokalitách).

Vybraly jsme horu Ójama asi v hodinové vzdálenosti od Tokia. Abych se na Šindžuku, což bylo shromaždiště celého týmu začínajících básníků (mě a Šárky), dostala včas, vstávala jsem asi v pět (a mám takový debilní zvyk, že pokud mám vstávat brzy, tak v noci neusnu, pokud možno, vůbec, navíc deset minut před pátou mě probudili kluci vracející se z klubu), abych stihla dojet na nádraží, uschovat si tam kolo a vyrazit vlakem v 6:14. Na nádraží jsem přijela asi ve tři čtvti na šest (podle hodin na policejní stanici, které jsem zahlédla okýnkem), což mě netěšilo, jelikož úschovnu otevírají až v šest. Strejda v úschovně měl ale dobré srdce a netypicky pro Japonce nedodržel provozní dobu a kolo jsem si mohla uschovat hned.

Na nádraží následovala obvyklá soukromá válka s automatem na lístky, potom již vlak směr Ueno. V Ómiji jsem přestoupila. To doufám ukazuje, jakých hrdinských skutků jsem občas v sedm ráno schopná. Počasí se ukázalo ideálním, ten správný podzimní vzduch, který pomalu slyšíte praskat, jak je řízný, a nebe skoro bez mráčku. Ze stanice Akabane jsem dokonce z vlaku viděla Fudži. Tedy předpokládám, že to byla Fudži, protože která jiná hora si může dovolit čnět z ničeho nic nad hustě zalidněnou oblastí se sněžnou čepičkou?

Na Šindžuku jsme se linkou Odakjú, která nepatří pod JR (Japonské dráhy) a Šárka s ní jezdí do školy, vydaly do Isehary, odkud se dá autobusem na Ójamu. Vystoupily jsme v Isehaře a přišel první překvapivý moment: Ještě před turnikety se štosovala řada Japonců, jež se rozhodli ušetřit 40 jenů na vstupném zakoupením celodenní vstupenky. 40 jenů. Desetikoruna za patnáct minut ve frontě. Další fronta se táhla celou nádražní halou až ke stanovišti autobusů, mohla mít dobrých dvě stě metrů. I když jsme byly připravené, že v neděli se to tu bude turisty jen hemžit (jediný opravdu volný den pro většinu Japonců), toto nás přeci jen trochu zaskočilo.

Mapa Ójamy

 

ROZKLIKNĚTE

Autobusem to k hoře trvalo asi patnáct minut, potěšilo mě, jaký malý kousek od Tokia jsme, a přesto je krajina jiná, opravdové kopce a venkov. Plán výstupu byl následující: Vyjet lanovkou ke svatyni, ze svatyně vystoupat na vrchol hory a odtud druhou stezkou sejít dolů a zastavit se u chrámu. Vystály jsme si lístek na lanovku a poté frontu na samotné vozítko (tam nás nejprve zřízenci vyrovnali do řad, abychom se poté bez ladu a skladu nahrnuli do vozu lanovky... asi je neuspořádaný dav znervózňoval). Na prostranství pod svatyní byly stánky s občerstvením, kde jsem si koupila dango (protože: momidži jori dango, že), okoukly jsme svatyni a poprvé zjistily, že krom javorů sem turisty láká i výhled (z téhle strany je to prý poloostrov Miura, jak poučil neznámý Japonec své přátele a my se toho chytly).

Bacha, medvědi!

Hory, Gandalfe, hory!

 

Fronta na něco, co dávali horké v miskách.

 

Fronta na modlitbu.

Skupinové jedení toho, co dávali v miskách.

Stánek s dango pod svatyní.

 Od svatyně jsme si vybraly stezku, kde měl být vodopád (a ne, nebyla to ta betonová stěna). Na vrchol to mělo trvat necelou hodinu. Všude okolo byly cedule s varováním proti medvědům, lesním požárům, padajícím kamenům a určitě ještě dalším věcem, protože není nad prevenci. Asi ve dvanáct jsme došly k odpočívadlu, kde všichni Japonci piknikovali. Všude okolo bylo vidět Tokio, což vám před obědem trochu zhoupne žaludek, protože ono bylo opravdu všude. Vytáhly jsme naše krabičky s obědem, hůlky a daly se do díla, opodál sedící pán byl fascinován tím, že máme hůlky a dal se s námi do řeči, takové to klasické vyptávání, pak nám říkal něco o sumó, čemuž jsme nerozuměly, ale v Japonsku jsou asi i zápasníci cizinci, takže to mohlo být něco v tom smyslu. Na rozloučenou nám dal bonbón. Protože pandy v zoo se krmit nesmí. Rozhodně by to byl zajímavý antropologický materiál, tedy ten fakt, jak i dosud je věnování jídla cizinci speciálním gestem.

Víte, ona měla kozačky. Na pěticentimetrovém podpatku.

 

Tokio

 Pak začal opravdový výstup, který vysvětlil, proč se Ójama píše znaky „velký“ a „hora“. Kousek od odpočívadla nám protijdoucí Japonec (fascinován pro změnu Šárčinou barvou vlasů) vesele a se silnou dávkou zlomyslnosti sdělil, že na vrchol to máme ještě hodinu.

Vynechám popis výstupu, který by zahrnoval pouze fuňení, jdi-tam-sama-já-tu-počkám a neustálé se vyhýbání Japoncům na sestupu. Zmíním dvě důležité věci: Japonci tu zdraví ty, kteří jdou naproti. Nevím, jestli je to všeobecný vysokohorský zvyk, který našinec pouze nezná, nebo krajové specifikum, nicméně po ušlých dvě stě metrech člověk pronesl víc „Konničiwa“, než za celou dobu, co je v Japonsku. Japonští poutníci nosí na batozích zvonečky, vcelku jsme s Šárkou nechápaly, jaký to má přesně účel, krom toho, že jeden leze dvě hodiny do kopce a poslouchá, jak mu cinká ruksak. Teď jsem se dívala na internet a podle jistého Novozélanďana prý tyto zvonečky plaší medvědy (respektive upozorňují medvědy na přítomnost lidí, takže se medvěd nesplaší). Jsem ochotná pochopit takové opatření v pustině bez lidí, ale pohybuji-li se ve skupině a navíc ve štrůdlu lidí směřujících oběma směry, pak se mi to zdá zcela zbytečné (a možná i lehce nebezpečné pro duševní zdraví).

To bude prefektura Kanagawa.

Tenhle kousek je taky Tokio.

Možná se vám zdá, že s tím Tokiem lžu, ale je to největší město světa s aglomerací. A tady všude okolo je ta aglomerace. I kdyby to měla být jiná prefektura.

Na vrcholu.

Svatyňka na vrcholku hory. Ta bouda na Sněžce je větší. Ale Sněžka má taky o 400 metrů víc.

Japonský jelen je z turistů.................... zmatený.

Věštba.

 Když se někteří z nás doplazili na vrchol, už se pomalu začínalo stmívat, navíc člověk viděl svůj vlastní dech, což bylo o důvod víc, proč rychle vyfotit svatyňku, pohled na Tokio, jelena, co se přišel podívat na turisty, hodit do bedýnky dvě stě jenů a vzít si za to věštbu omikudži (myslím, že jsem si vytáhla velké požehnání a splnění přání, to není zlé) a jít zase dolů. Cesta dolů byla ještě bláznivější než ta nahoru, zdála se mi méně schůdná a víc uklouzaná. Zpátky ke svatyni jsme došly asi okolo čtvrté, já tam koupila bratrovi za hříšný peníz amulet pro štěstí u zkoušek. Cestou na stanovistě autobusů jsme se zastavily u chrámu, javory tam byly asi nejhezčí, takže nás mrzelo, že jsme nešly nejdřív tam (i když ráno by tam byly hordy lidí, teď už téměř nikdo), i když nutno přiznat, že v té tmě chrám, sochy a javory vypadaly ponuře postvátně.

Secuko, podívej! Javory! A zpívají s nimi sourozenci Ulrychovi.

Chryzantémy vystavené ve svatyni.

Ve zpátečním autobusu jsme stejně jako cestou z nádraží stály, což teď bylo mnohem méně příjemné, jelikož jsem už cítila, jak se mi klepou únavou kolena.

Na Šindžuku jsem zvládla přestoupit sama, takže jsem hrdina i v sedm večer po celodenním slézání hory, myslím, že už začínám trochu chápat systém čar na nástupištích. Jo, v Japonsku jsou na peróně namalované čáry, kde budou dveře vagónu vlaku té které linky, tudíž se u nich mohou lidé vyrovnat do úhledné fronty dřív než vlak přijede. Ve vlaku se mi podařilo posadit se k Venezuelanovi a jeho americké manželce, kteří jeli z pařby v Tokiu (kde se prý jejich kamarád-americký Čech zasnoubil s Korejkou), bylo to docela správné, navíc chlapík nemohl uvěřit, že naše vesnice má jen 300 obyvatel. Vystoupili v Ómiji, že musí rychle domů nakrmit kocoura.

Cesta z nádraží na kole se pro mě jako již živoucí mrtvolu ukázala přesně tak hrozná, jak jsem myslela, a musím přiznat, že ještě teď ve čtvrtek mě z toho putování bolí některé části těla.