23.-27.10

Z důvodů nepříznivých povětrnostních podmínek (a proto, že jsem ve vlaku z klimatizace chytla rýmu) jsem tento týden zahákovala úterek a středu.

Člověk, který mi poradí, jak udělat, aby se mi z roušky nemlžily brýle, bude mít speciální podstavec osvětlený halogenovými svítidly v mé síni slávy.

 Těch pár (asijských) lidí, kterým jsem řekla, že mám rýmu (kaze), se okamžitě zeptalo, jestli jsem s ní byla v nemocnici a jestli mám horečku. Asi je to tím, že japonština má slovo „kaze“, které asi nějak zahrnuje i běžnou chřipku. Nicméně představa, jak by v tomto případě vypadala v Čechách návštěva u lékaře, mně bude sloužit za mrazivých zimních večerů k zahřátí na těle i na duši.

Pokračování příběhu o divném cizinci – ve čtvrtek jsem se s ním potkala na univerzitě v jeho třídě, kde jsem mu vysvětlila, že jsem napsala krátký mail s otázkou, jak jsou na tom lidé v mém programu s možnostmi brigády, a dostala příšerně dlouhou odpověď, jejíž podtext znamenal: Ať vás to ani nenapadne. Ale popovídala jsem si, protože je to evidentně naprostý blázen, a předala jeho kontakt Němcům a Hotaru.

Silným pátečním zážitkem bylo, když nám na hodinu anglického slohu vecpali asi pětadvacet studentů ze zemí ASEANu, kteří se měli ten den účastnit také. Skončila jsem ve skupině s Hotaru a nějakým klukem z Maynmaru a byla to docela sranda, až na to, že stejně všichni chtěli mluvit o něčem jiném než o zadaných cvičeních. Krom toho se mi stala ještě taková příjemně úsměvná věc, kterou zapřičinilo to, že jsem byla krom Vaška jediný ne-Asiat ve třídě (doktorka Morrison se nepočítá).

V sobotu byl můj nejproduktivnější čin úklid sprchy a třetiny chodby (píšou chodba C, a to je maximálně třetina). 

Vstupní komůrka do sprchy. Nalevo, co není vidět, se házejí mince.

Štěrbina zvíci Mariánského příkopu. Táhne skrz ní.

Sprcha box i s automatem na mince.

Večer Vašek nějak zařídil takojaki v bytě u Hiroji a pozval ještě Masata a další Japonku, jejíž jméno si nevybavím (hlavně proto, že jsem se na něj nezeptala). Hiroja byl vloni v Čechách, letos bydlí sám asi sto metrů od kampusu, koupil pánev na takojaki, chobotnici, zelí, sušený posyp z něčeho mořského a namletého, vyrobil těsto a udělal nám takojaki. Jinak chobotnice, řasy a jádrovina, která je poživatelná až poté, co se naloží, demonstrují, jak houževnatý je japonský národ, když se rozhodl, že se usadí v oblasti, kde k jídlu není téměř nic, hrozí tu neustálé přírodní katastrofy a komáři tu lítají ještě 27. října.

Protože tento blog je už v příliš zaběhlých kolejích, skončím popisem sobotní noci, která přinejmenším některým čtenářům vžene trochu vzrušení do žil. Od Hiroji jsem odcházela první (musela jsem vstát ráno v šest na vlak do Nikkó) a sama. Přestože jsem řekla, že byt má asi sto metrů od kampusu, podařilo se mi asi čtvrt hodiny naprosto ztracená kroužit na kole dokola mezi zcela totožnými japonskými domky. Byla tma. Bylo půl druhé v noci. To jen tak pro doplnění. Pak jsem konečně narazila do zdi, o které jsem se, pro nedostatek lepších možností, začala domnívat, že odděluje kampus od obytné zóny, jela podél ní asi dvě stě metrů doleva, zatočila a skončila v křoví u schodů sestupujících k řece. Když jsem podél té stejné zdi ujela čtyři sta metrů doprava, našla jsem branku na kampus a s velkou slávou dojela bez dalších obtíží (či policejního zásahu) na kolej. A kvůli adrenalinu v podstatě neusnula až do těch šesti.

A teď ještě:

Co mě pomalu přivádí k šílenství: chybějící teplá voda.

Z čeho se postupně zcvoknu: zvlášť balené pečivo, které nekřupe.

Co mě připraví o rozum: cyklisté na pravé straně vozovky.

Nad čím se někdy všichni společně pozastavíme: Japonky a obuv