26. a 27.9

První věc: Ano, musela jsem vyndat při kontrole v Praze na check-inu laptop z příručního zavazadla (takže jsem měla pravdu já, a ne otec), ale narazila jsem na nějakého přátelského securiťáka, který je zvyklý na nervózní jeleny oslepené světlem protijedoucího náklaďáku (v angličtině existuje pro budoucnost těchto jelenů slovo: roadkill).

Ruzyne Airport Prague... but not for long

Václav Havel Airport Prague

U gate jsem se mohla pokochat nápisem Václav Havel Airport Prague na vedlejší budově (takže to asi není vtip a lepí to i na terminál 2), pak že prý jako máme patnáct minut. Protože, když někdo letí podruhé (po deseti letech) letadlem a ještě k tomu sám, musí mít Finnair zpoždění. Potom, že prý tedy jako budeme mít třicet minut (Je to jasný, ve vzduchu to bouchne!). Nakonec nás pustili dovnitř a mohla jsem si vyzkoušet, že jediné, co finsky rozumím je hyväa paivä (?se píše nějak?). Taky jsem měla štěstí, protože jsem sice měla prostřední sedadlo, ale ani z jedné strany nikdy neseděl, byla jsem nad křídlem, ale vidět ven se dalo dobře a navíc hned přede mnou byl únikový východ (a jsem si stoprocentně jistá, že ten starší finský pár bych v krizové situaci zvládla přeprat).

Usazeným se ozval kapitán: Kdesi jsem četla, že v podání některých mužů může být finština velmi monotónní – naprostá pravda. Z toho mrmlání nemohli být moudří ani Finové. Z anglické verze člověka dusícího se roubíkem a únavou se dalo vysledovat pouze, že mluvčí je kapitán a restartuje počítač, protože se nechoval správně. Jinak jsme samozřejmě vzlétli a tak. A k svačině nám rozdali sandwich s kuřetem a karí dresinkem. Dál už se, předpokládám, nic dechberoucího nestalo.

Do Helsinek bych se vcelku i podívala, z výšky to vypadá perfektně. Letadlo tu dělá odborně takzvanou šmikci až k Espoo, pak se ukáže, že Vantaa je prostě v lese. (I když z letadla se zdálo, že ve Finsku je v lese všechno. ---Čechy jsou z výšky zase samé pole.) V Helsinkách je o 10° míň než v Praze, tma a z haly je vidět ten les. A celkově se mi tu líbí, je to tu takové dřevěně obložené a přitom moderní a na záchodech asi pouštěli ptačí zpěv. Transfer mezi bránami je asi na patnáct minut a pohodlnou obuv. Orientuju se podle zvyšujícího se množství odposlechnuté japonštiny a lituju, že nemůžu vyfotit, jak je to tu v lese.

Tohle samozřejmě píšu blízko brány 33, což mě přivádí k myšlence, kolik postav a vypravěčů má vlastně tento zápis: mě, která sedí na letišti a píše, mě, která vypráví, že sedím a píšu a ještě budoucího (dosud neexistující) mě, která to bude za 14 dní cpát do počítače. Buď jsem té naratologie měla málo, nebo až moc.

Posadili mě do letadla a má první myšlenka byla: Jak to tady proboha vydržím devět hodin? Návrhem sedadel pověřili totiž pygmeje. Postarší anglicky mluvící pán přede mnou si myslel to samé a sympaťák letuch ho i s ženou posadil prý do business class na volná místa. Než jsem si stihla dostatečně zapřát, abych si taky mohla sednout jinam, vlezla si tam nějaká hbitá Asiatka. Japonce sedící vedle mě však nebylo dobře a po hodině a půl byla drzá Asiatka vrácena na původní místo a dopředu odsazena vaše oblíbená akční hrdinka, která na cizím neštěstí trochu vydělala (jen trochu, páč drzá Asiatka měla celou noc sklopenou sedačku, takže se tam akční hrdince sotva vešel nos a teřich).

Abych se unavila, koukala jsem na Hunger Games, a nějak nerozumím tomu humbuku okolo (ale dobře, možná jsme nepochytila všechny jsemné nuance dialogů, protože jediná srozumitelná verze byla v angličtině s čínskými titulky a poslouchat cokoliv se v tom vytrvalém hučení letadla nedalo, koneckonců ani spát se v tom nedalo. Letuškování je náročné povolání, mně by začalo hučet v hlavě už po dvou osmihodinových letech.

Ráno nás kapitán upozornil, že napravo je vidět Fudži, která tam na horizontu jen tak čouhala z mraků. A pod námi byly další hory, které potvrdily, že Japonsko je teda fakt hornaté. A tohle byl také ten okamžik, kdy na mě padla hrůza z toho, že jsem v Japonsku.

Přistáli jsme asi s dvacetiminutovým zpožděním, já se pak zasekla v umývárně, tudíž jsem se k pasové a imigrační kontrole dostala ve stejnou dobu jako pasažéři z letu z Londýna a já se zasekla znovu. Po sejmutí otisků prstů a vytištění cizinecké karty, jsem došla k pásům se zavazadly a ta z mého letu už byla všechna pryč (infarkt číslo 1), ale naštěstí ta třiadvacetikilová bestie stála kousek dál u nějaké přepážky (ano, to se stává nevyzvednutým věcem), kam mě poslal zřízenec, pak jsem prošla celnicí (kde jsem zatajila, že mám v kabelce jablko) do letištní haly a zjistila, že autobus už je deset minut pryč. Lístek na ten další jsem si koupila vcelku bez extrémního ze sebe blbce udělání, našla odkud má za dvě hodiny odjíždět a následovalo volání na univerzitu. Ukázalo se, že s roamingem můžu volat jen do Čech, ale už ne po Japonsku (to mě nenapadlo, infarkt číslo 2), a tak jsem se vydala hledat telefonní automat. V panice jsem našla nějaký, který bral pouze předplacené karty, které se prodávaly v automatu hned vedle přístroje. Koupila jsem si tu nejlacinější (1000 jenů) a přesunula se s hrůzou v očích k telefonu, kde jsem strávila asi dvacet minut, než jsem provedla všechny úkony správně podle instrukcí (vytočit číslo, setřít číslo z karty, SPRÁVNĚ zadat číslo karty, správně zadat telefonní číslo). Byla jsem zpocená až na... všude, málem mi tekly slzy (mozková příhoda číslo jedna) a potom jsem se omylem dovolala na strojní fakultu.

Na podruhé se zadařilo, asi čtyřikrát jsem musela opakovat, že jsem se opozdila a přijedu až autobusem ve dvě, protože mě asi čtyřikrát přepojili na různé paní (představuji si to asi tak: hele, co za opici sem volá, to musíš slyšet, ti to přepojím). Ještě zpocenější jsem to položila a v tom rauši zamířila na pánský záchody.

Dostat se do Ucunomije pak byla ta nejmenší překážka. Na zastávce jsem vylezla z deset minut zpožděného autobusu (a to jsem ještě zatajila, jak se mi dvě a půl hodiny z celkových tří chtělo hrozně čůrat). A nikdo na mě nečekal. Nikdo na mne nečekal ani za deset, dvacet, třicet a čtyřicet minut. Následuje celkové selhání organizmu číslo jedna. Potom jsem našla záchod a dospěla k názoru, že si musím vzít taxík. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že jsem za plných dvacet dva let své existence taxíkem nikdy nejela.

Na takuší noriba mě ouniformovaný seriozní pán posadil k ouniformovanému anděli, který si přečetl mé intrukce od univerzity a adresu kolejí, cestou byl příjemný, povídal si se mnou a chápal, že i pologramotná opice občas může někam cestovat, vysadil mě u kolejí a věnoval mi dva pytlíky sladkostí. Takže toho chlapa si vezmu, nebo ho vystopuju, svážu a ukryju ve sklepě, podle toho, co půjde snáz.

Bonbony s příchutí hroznového vína a rýžové krekry od taxikáře

 

Na kolejích jsem zjistila, že jsou pěkně ulepený a hnusný, budu platit za všechno možný zvlášť, mám v pokoji plynový sporák, ale sprcha je přes chodbu a platí se za ni sto jenů za patnáct minut, prádlo se pak za sto jenů pere třicet minut ve studené vodě a ta hodná kolejpaní Itó-san už tam od pondělka nebude.

Nechci nijak zvlášť upozorňovat na ten binec, co se nahromadil okolo stolu, ale je to folie z kufru a tak.

Zachránila mě Tama-čan, ochotná a a chápající Číňanka, která je jen malo vyvedená z míry pologramotnou opicí neschopnou nejběžnější konverzace. Jela jsem s nimi pak nakoupit na Sabinině kole, které má místo světla obyčejnou baterku přilepenou izolepou a ještě není zaregistrované na moje jméno a které je jako ukrajina, ale na první pohled hezčí.

Karé raisu. Moje první večeře v JP.

Večer jsem se přifařila k nějaké párty dalších cizinců, ochutnala tam vietnamské jídlo (plavaly v tom kousky masa, které by veterináře zůstavily v úžasu, a nešly pokousat) a utvrdila všechny v představě, že jsem opice, a šla tohle napsat.