28.9

Dávka obhroublostí pro dnešní den: Úvodem tohoto zápisu chci prohlásit, že pokud to bude pokračovat dál, budu mít za měsíc stehna jako desetibojař a zadek z plechu (sedím teď v půl jedenácté večer na té prťávé kolejní židličce a docela to bolí). Protože ta kola, ta mě budou stát život, i když odpoledne jsem si za Vaškovy mohutné asistence (čti: Vašek to udělal celé) napumpovala gumy, a on mi zvedl sedlo, takže by to snad mohlo mít alespoň minimální efekt. A pořád ještě to kolo nemám registrované.

Ráno nás Tama-čan vyvezla k úřadu a výrobci razítek. Razítkář se zahleděl na mé příjmení psané katakanou a pronesl, že to bude trošku nemožné. Potom mi za pět hodin vyrobil razítko s osobním jménem. Hodilo by se říci, že se s tím člověk cítí jako prvňák.

Na městském úřadě bylo nejprve nutné uvést současnou adresu na kartičku s registrací pobytu cizince (tu naštěstí vyrobili na počkání už na letisku v Naritě), pak si u dalšího okýnka nechat potvrdit potvrzení za 300 jenů a u třetí přepážky si zařídit zdravotní pojištění. Vzhledem k tomu, že v naší skupince jsme byli cizinci čtyři (a potkali jsme tam ještě další studenty z koleje), musí člověk ocenit, že tady byly ty přepážky alespoň v jedné hale. Samozřejmě, mé potvrzení bylo až poslední na řadě.

Kousek od úřadu byla restaurace Sano rámen, o které Tama-čan a druhá Číňaka, o které si nejsem jistá, jestli je Haku nebo Kaku, tvrdily, že je slavná. Za 577 jenů jsem si z poledního menu zvolila něco, co se ukázalo jako salát (takové to sladké zelí – čerstvé a omáčka), miska rýže, sklenice vody a asi tři litry rámenu (plavalo v tom asi šestnáct čtverečních centimetrů prorostlého obdélníku snad z vepře, spousta nudlí a nějaké zelené svinstvo). Sníst takovou porci se samozřejmě vůbec nedalo, ale chuťově si rozhodně není nač stěžovat. Krom toho je to ta pravá rámenja s zasunovacími dveřmi, pultíkem pro hladové sararímany a nízkým stolem na pódiu, kam se musí sundat botky.

Tama, Kaku a Vašek

Youkun a Nassim

Rámen

Najedení jsme skončili v bance, kde si nás ponechali hezky dlouho, neustále se omlouvajíc, jak nás zdržují. Asi se jim taky příšerně líbilo moje příjmení, jelikož jsem se musela podepsat asi sedmnáctkrát. Můj účet byl samozřejmě na řadě poslední. Asi špatná karma. Ale zase tam měli roztomilýho omlouvajícího se týpka, který vypadal, jako by utekl z nějaké telenovely, kde hrál part druhého milovníka, to jest, ten hodný trouba, který nakonec ostrouhá.

Bonbonky za založení účtu. V ČR u ING prý dávají plyšové veverky.

Všemi milovaná kolejpaní Itó-san odchází z práce, takže večer bylo naplánované jakiniku v restauraci, která je hodně blízko kolejí a je majitel evidentně zvyklý na hromadu cizinců, ač mu nijak nebrání sypat ze sebe naprosto nepochopitelnou japonštinu, ale prý jsem podle něj bidžin, což se tuším u cizinců měří velikostí nosu. Být to obecný zvyk, vydělává mi můj ksicht miliony. Jo, jakiniku, to je maso na grilu, ten jest zabudován ve stolu, tudíž se u něj dá naprosto normálně sedět, a maso se plácne na mřížku nad hořákem, chvíli se tam tepelně upravuje, když ho kleštěmi zapomenete otočit, tak se tam i tepelně spaluje, pak se omáchá v omáčce a k tomu se uždibuje rýže. Předpokládám, že se takto chovat lze jen k vepřovému a kuřecímu, přičemž z vepřového byly nejlepší ty strašně tučné kusy vypadající jako předci slaniny. Majitel sice vysvětlil, odkud je maso i již nebozí vepři, ale bylo to tak nějak japonsky a obsahovalo to hodně gest, která buď ukazovala, z jaké přesně strany prasečího břicha to je, nebo nám vysvětloval, že když to všechno nesníme, musíme spáchat seppuku přesně v těch místech a v tom pořadí.

Zdá se, že po prvním týdnu tady dost přiberu, ale utratím všechny peníze a zbytek měsíce budu žít o rýži a radioaktivní vodě z kohoutku.