29. a 30.9

V sobotu ráno nás Tama a Kaku dovedly k depáto, kde jsme si měli koupit mobily. Zde bych chtěla zdůraznit, že od té doby, co mi Vašek pomohl nafouknout gumy, se mi na tom kole jede přeci jen lépe, takže jsme stihli přijet před desátou a zažít otevření japonského hypermarketu. Stáli jsme ve frontě k jedněm dveřím, kde všichni brzcí zákazníci dostali od dvou zaměstnankyň koflíček kafe s mlíkem od Starbucks jako pozornost podniku, za minutu deset přišli další dva pánové, kteří slavnostně rozevřeli automatické dveře. A jak jsme se tak všichni hrnuli dovnitř, u jednotlivých oddělení a obchodů číhali další zaměstnanci a vítali s úklonou vniknuvší zákazníky. Skoro bych řekla, že je to způsob, jak Japonsko vytváří svá pracovní místa.

Varování na přebalovacím pultu. Matky, pozor!

V prodejně SoftBank si nás posadili dva cizinci a jedna Číňanka k přepážce. Mimochodem, ta Japonka, která jednala se mnou, měla na sobě čočky, které zvětšují a zvýrazňují duhovku, a její pohled byl až mírně děsivý. Jinak mi prodali nějaký telefon s nějakým ročním paušálem, ale myslím, že by mi mohli prodat i vzducholoď a já bych se nebránila, jelikož jediné, k čemu jsem dobrá, je se podepsat v písmenkách, které mi řeknou, na místo, které mi ukážou. Co jsem si zvládla sama vybrat, byla barva, a protože jsem vždycky chtěla světle růžový mobil, mám teď takové véčko, kde jsou místo obyčejných ikonek menu hlavy nějakého psího maskota, všechno je celé pastelové a já předpokládám, že tenhle typ mobilu se kupuje osmiletým školačkám. Samozřejmě to stálo další sumu se spoustou nul. Jenže těch nul je všude tolik, že už člověk pomalu ani neví, jestli je to hodně, nebo málo.

Onen mobil.

Dali jsme si oběd, a antož mě ta záplava fast-foodových nudlí, rámenu, takojaki a jakisoba zcela zmátla, skončila jsem ku posměchu všem s hranolkami a colou (ale Kaku mi věnovala jeden kus svého, tuším, takojaki, prostě v tom bylo chapadlo). Tolik k mým odvážným experimentům s japonskou kuchyní.

Večer mi ještě Kaku pomohla vyplnit papír s žádostí o internet, snad se tedy blýská na lepší časy.

Z nedostatku jiných dokumentárních materiálů: Pohled na rýžové pole a domky nedaleko kolejí.

 

Pak se sešlo asi třicet studentů (rjúgakuseiů) z kolejí a všechno vyrazilo na nomihódai (pij, dokud můžeš, za 1000 jenů na večer) na počest odcházející Itó-san. Skončila jsem u stolu s pěti Číňakama, jejichž japonština je lepší než moje, ale pořád ještě dost pomalá na to, aby se s ní dalo pracovat, Nassimem a potom Nainem z Myanmaru, který je hlučný, přátelský a pamatuje si Sabinu-senpai (tady si vůbec spousta lidí Sabinu pamatuje, takže toho zneužívám a upozorňuju na to, že jsem její kamarádka). Ze seznamu nabízeného pití, jsem za večer zvolila peachhai, aoringohai a ještěnějakýoranžovýhai, protože to bylo sladký, dalo se to pít, bylo toho hodně, bylo to studený a alkoholu to obsahovalo asi tolik, co valašský frgál. Krom toho podezřívám, že umešu bude buď chutnat stejně jako švestkové víno, nebo jako nihonšu, které podle mě přesně napodobuje vodu z louhovaných týden starých fuseklí orientačního běžce, a tudíž si s ním zkazím až nějaký příští večer. Vzhledem k tomu, že většina studentů jsou Číňani, doplnění o Korejce, Taiwance a tak, kteří jsou proloženi jen výraznějším počtem Němců, dalo se předpokládat, že si vyzkouším, jak vypadají přiopilí Asiaté. Přiopilí Asiaté hrají hry. Hrají hry, na které jsem buď moc stará, moc cynická, nebo moc evropská, jelikož nechápu, co je tak odvazujícího pro lidi, již vyšlé ze střední školy, vybrat si kohokoliv opačného pohlaví ze skupiny a obejmout ho v rámci fantu, že to způsobuje u ostatních účastníků hihňání a výkřiky bujarého veselí. Ale fajn, jít s davem se dá vždycky.

Dárek od Youkuna z Číny.

 

V druhé polovině pokoje oslavovala větší skupinka mladých Japonců, kteří prý patřili všichni k nějakému fešáckému kadeřnictví, z nichž někteří po dostatečném množství zkonzumovaných lihovin sebrali odvahu a nejprve de dali do řeči s klukama a ti nejsmělejší dokonce oslovovali i Číňanky, takže máme obrovské množství skupinových fotek. A taky prý slevu na stříhání.

Když jsme u Japonců: Japonky se tu vyrábějí jen ve dvou verzích, krasavice, vedle které se člověk stydí i postavit, a babka v kloboučku, která by se pro změnu pohodlně postavila i v mé ledničce na kolejích. U Japonců existují asi tři druhy, týpek, který je buď zpěvák nebo pracuje v host clubu soudě podle účesu a vzhledu, sararíman v neutrálně formálních kalhotách a košili (asi pokračování týpka, který se přestal barvit, ostříhal se, oženil a koupil si hybrida), a jakuzák, který funguje napříč generacemi a pozná se podle sveřepého výrazu a krví podlitých očí.

Přeháním, ale já můžu, já už jsem tu tři dny.

Poznatek z nomikai je následující: nejmíň vydrží Rusové. Nebo možná vypijí nejvíc. Těžko říct, ale tenhle Anton se zbořil dokonale.

Nic neříkající pohled na ponožky plápolající ve větru.

 Po zbytek mé služby si již nic mimořádného nestalo, jen hasiči přejeli kočku a večer přišel tajfun. Celé odpoledne bylo docela dusno a zataženo, pak už jsem to v pokoji nemohla vydržet docela, tudíž jsem vyrazila na procházku proti bolení hlavy zrovna, když se rozpršelo, obešla jsem sousedství a vrátila se (procházky v dešti jsou tu zakázané, uhodí do vás blesk a tajfun a umřete). K večeru se zvedl vítr, nejdřív tak obyčejně foukalo, ale okolo osmé byl už tak silný, že jsem si zase musela přestat větrat, aby mi to nelomcovalo s moskytiérou a posuvnými dveřmi na balkon. Jinými slovy, kdyby se tento notebook našel v troskách kolejí pro mezinárodní studenty, tak se s vámi loučím a vůbec.