Kdyby se na mne někdo ptal, odpovězte:: 28.10 Nikkó

V neděli jsem spolu s Číňankami Mari a Yu vyrazila do Nikkó. Nikkó je zařazené do seznamu památek UNESCO, obsahuje asi milión chrámů a svatyní, z čehož jedna je zasvěcená prvnímu šógunovi z rodu Tokugawa (Tokugawa Iejasuovi) a jedna je hrobka dalšího Tokugawy (Tokugawy Iemicua). Ovšem v tomto případě mě ohledně těch svatyní berte s rezervou, mám trochu problém rozlišovat mezi buddhismem a šintoismem, na pohled ty budovy vypadají dost stejně.
Vyrazily jsme vlakem na osmou, do Nikkó to trvá necelou hodinu a z Ucunomije jezdí speciální Nikkó linka, jejíž vlaky mají jinou barvu a sametový potah na sedačkách. Cesta sama je příjemná, za oknem se míhají vyvýšeniny kupovitého tvaru, které Čech směle označí za hory.
Níže pak ROZKLIKNĚTE (fotky jsou špatné, ale je jich dost)

Je tu ovšem háček, kousek za Ucunomijí začalo pršet. A pak už jen prší. Vystoupily jsme, nakonec se nám podařilo nastoupit do turistického autobusu (který by za normálního počasí byl nehorázně drahý, ale za deště jeden přestane být škrt). Hned na výstupní zastávce jsem si v obchodu se suvenýry koupila deštník (za 500 jenů, vydržel v perfektním stavu jen asi hodinu, ale den se s ním dl přežít).

Hned poté následoval most Šinkjó, který se píše znaky kami (bůh, duch) a haši (most). Za vstup se platí, ale nemyslím, že by to stálo za to, fotky lze udělat z obyčejného silničního mostu a řeka je se stromy s barevným listím je vidět odevšad.

Od mostu jsme pak podél řeky došly do druhé části města, odkud, nejprve váhajíc, zda nepočkat než přestane, jsme vyrazily ke komplexu svatyní a chrámů. Ještěže jsme nečekaly, seděly bychom tam dodnes, protože nepřestalo. První na řadě byl chrám, který byl zrovna v opravě, a měli ho obestavěný obrovskou plechovou kůlnou s obrázkem "tak takhle by ten chrám vypadal, kdyby tu byl". I další místa byla zrovna v rekonstrukci, ale ani to, ani mizerné počasí neodradilo houfy odeštníkovaných Japonců, aby se tam všude pletly. Před vstupem do svatyní a šógunovy hrobky jsme si musely zout boty, což ve chvíli, kdy máte ponožky suché asi jen v oblasti gumy kolem kotníku, je snad ta nejhorší forma šikany. V každé z budov byl připravený průvodce, který řekl cosi zajímavého v japonštině, pak vyzval všechny ke sklonění hlavy a zatleskání, pak upozornil, že si můžeme koupit ochranné amulety (či jak to nazvat) a nahnal dovnitř další skupinu.

Tři moudré opice. Kikazaru. Iwazaru. Mizaru. Neslyším zlo. Nemluvím zlo. Nevidím zlo.

Oběd jsme si daly dole ve městě - místní produkt z Nikkó je juba, což je podle všeho odpad z výroby tofu. My si daly pohankové nudle s jubou, bůhvíco to nebylo, juba je takové nasládlé tofu v páscích, ale byla to v podstatě horká polévka, ta rozhodně přišla v tom dešti vhod. V restauraci se mi číšnice pokoušela vnutit na nudle vidličku (Ale slečno, já takhle neohrabaně vypadám vždycky), ale podařilo se mi odmítnout, leč měla jsem dojem, že mě bude celou dobu pozorovat, jak se mi s hůlkami daří.

Ema s přáními před svatyní.

Po všech těch svatyních - jako poslední jsme si prohlédly japonskou zahradu, což byla voda na můj mlýn, protože jestli něco špatně nesu, tak jsou to reportáže v časopisech o zahradách, kdy redakce navštívila nějaký pískovcovými pagodami zasviňený palouk, aby o tom pěla chválu, jaká je to úžasná zenová inspirace.
Fotky sice kvůli dešti vyšly všechny naprosto mizerně a není na nich vidět nic, ale i tak doufám, že mi budete věřit, když řeknu, že pagoda tam byla jen jedna a lucerny dvě - a nebyly pískovcové.