7.11

Výhled z verandy, balkonu, mého pokoje.

Nic neříkající fotka z kampusu, abyste z toho Japonska taky něco měli.

Ráno jsem šla do školy pěšky (kolo jsem totiž nechala v úterý ve škole, jelikož pršelo a já s deštníkem nejezdím) a potkala praktickou bílou krabici řízenou Japonkou. Krabice zrovna zahýbala doprava, Japonka řídila, telefonovala, na klíně měla s hlavičkou ve volantu posazené jedno děcko, druhé jí viselo na krku ze zadní sedačky.

Myslela jsem, že je tu tolik těch dopravních nehod kvůli honičkám policie a jakuzy. Ucunomija je totiž prý město jakuzy. Respektive těch klanů, co prohrály pouliční války v Tokiu a musely se odstěhovat na sever.

Včera mě taky vyděsila Sabina, že už měsíc jezdím na kole bez registrace a až mě chlupatý vyhmátnou, tak mě zastřelej a seberou mi kolo. Šťára proti cyklokriminalitě. To je tu ale vážná věc... zjevně je to pálí víc než ta jakuza.

Sabina koupila kolo kdesi v obchodě u nádraží, o jehož poloze nebyl schopen nikdo podat žádné informace, což se mi nehodilo, jelikož se mi k nádraží ani trochu nechtělo a představa, že tam budu jezdit v kruzích na ukradeném kole vlastně způsobila, že jsem celou záležitost odsunula na neurčito.

Dnes jsem ale riskla obchod hned u školy. Vypadal mezinárodně, měl ve výkladu americkou vlajku a prodával ojetá kola. V obchodě byl dědula, mladší Japonka, která tam asi velí, a brigádničící Mongol a černoch. Zeptala jsem se, jestli mi opraví světlo. Prý opraví. Jestli mi můžou změnit registraci ze Sabiny na moje jméno. Prý můžou. Pak mi dali šálek zeleného čaje a opravili mi světlo a přepsali registraci. Sice celá ta sranda stála 2000 jenů, ale co nadělám. Pak dědula, že prý se jmenuje Tošio-čan, a když zjistil, jak se jmenuju já, zazpíval mi nějakou pravděpodobně lehce lascivní japonskou píseň a řekl, že až budu mít něco s kolem (významně ukázal na prohnuté přední kolo po srážce s blbcem), mám jít jedině k nim. Jo, od nynějška jedině k Tošio-čanovi. Tak jsem jim tam poslala Vaška.

Domky a zorané rýžové pole.

Nejkrásnější pohled na svět je prý z koňského hřbetu. (Opravdu jsem měla měsíc baterku přilepenou izolepou místo světla.)

Hřbitov a domky na cestě k supermarketu.

Na cestě k supermarketu.

Na cestě ze supermarketu. To zapadající slunce je v půl páté večer.

Na nástěnce před fakultou měli plakát k přednášce Gayatri C. Spivak v Kjótu. Pochopila jsem, co všechno je se mnou špatně, když jsem začala zkoumat, jak se dostat v neděli do Kjóta... 

Člověk by nikdy neměl říct "ne" vzdělání. I kdyby šlo o příručku o pěstování sisalu.