Dnes jsem na sebe
mimořádně pyšná. Okolo desáté ráno jsem se vydala k
ucunomijské svatyni, jelikož patnáctého listopadu je v Japonsku
svátek Šiči-go-san, který se prý slaví víkend předtím, pokud
připadne na všední den, zaručit to sice nemůžu, ale podařilo
se mi vystoupat ke svatyni, rituálně se očistit a asi patnáct
minut se tam potloukat mezi formálně oblečenými rodiči a
prarodiči dětí v načančaných kimonech. Šiči-go-san je svátek
sedmiletých, pětiletých a tříletých dětí, jehož náplní je
v podstatě obleční ratolesti do drahého kimona, v němž je
dovedena do svatyně, kde se celá rodina pomodlí a následně se
před svatyní vyfotí. Děti dostanou podlouhlou sladkost pro
dlouhověkost a jde se domů. Nebo možná na oběd, kdo ví.
 |
| Nic neříkající pohled na vysílací věž koupající se v ranním oparu v půl jedenácté dopoledne, abyste z toho JP taky něco měli. |
 |
| Svatyně Futaarajama |
Mým nejsilnějším
okamžikem dne bylo, když jsem sebrala odvahu a poprosila maminky
(jedna se tedy pro jistotu ještě zeptala manžela... asi
konzervativnější rodina, no) dvou holčiček, jestli si jejich
děti můžu vyfotit. Zbytek té parády jsem raději fotila jen z
dálky a zezadu, abych nezpůsobila větší společenskou újmu, než
se mi jako cizinci ochomýtajícím se ve svátek po svatyni už
podařilo.
ROZKLIKNĚTE
Když jsem se
vracela ze svatyně, potkala jsem asi dvacítku velmi spoře oděných
mladých mužů nesoucích na ramenou jakousi posvátnou krabici
(„omikoši“). Běželi po hlavní silnici. Aby se jim auta
vyhýbala běželi s nimi ještě dva dopravní strašníci se
světelnými meči. Krom toho, že v běhu hulákali, měli s sebou
ještě další součást týmu, která nenesla krabici, ale
píšťalkami udávala rytmus. Ráno, projíždějíc kolem
univerzity, jsem je zahlédla, jak zrovna pozvedávají krabici na
ramena (a to tam byli ještě další dva týpci natření na žluto
a na zeleno), ale žádní další přihlížející tam nepostávali,
tudíž jsem jen s otevřenou pusou projela okolo. Když jsem je tedy
potkala podruhé, s otevřenou pusou jsem si je i vyfotila. Sice se
fotky moc nepovedly, ale chápejte, kolikrát se člověku stane, že
potká v listopadu skupinu Japonců v červených slipech? Prý to
byla „Kaminari macuri“ a asi součást nějakého sportovního
dne naší univerzity, tudíž možná to byl univerzitní
baseballový tým a jejich koučové s píšťalkami.
Oběd mně a
Vaškovi uvařily Yu a Mari, tvrdily, že je to jakisoba, ale podle
ingrediencí to byla spíš její čínská verze, tj. nudle chow
mein. Už jim budu muset vážně uvařit něco českého, jeden
návrh je buřtguláš a druhý bramboráky.
Odpoledne jsme ve
čtyřech vyrazili nakupovat, skončili jsme v Parco, což je
obchoďák hned na proti svatyni, má asi deset pater a my prolezli
čtyři. Já si koupila rukavice (ráno to na kole už docela zebe) a
holky kabáty. Obchody s oblečením mi tu způsobují záchvaty
ještě nižšího sebevědomí než obvykle, jelikož japonské L
vypadá jako evropské XS (jen cena je asi čtyřikrát vyšší). A
ty nejhezčí obchody dělají ty nejmenší věci.
 |
| Výhled z pátého patra. |
 |
| Mari. |
 |
| Yu |
 |
| Výhled z pátého patra |
 |
| Nudle, houby a brambory. |
 |
| Výhled z pátého patra. Vidíte ty mrchy hory tam na obzoru? |
 |
| Japonská fauna na mém balkonu. |
 |
| Západ slunce z mostu u nádraží. |
Večer jsem s
partou studentů z mého programu (Němec, Estonka, Thajec a dva
Číňani) a čtyřmi Japonci opékali okonomijaki. Tedy Japonci
opékali a cizinci přicmrndávali. V hospodě kousek od kolejí jsme
měli objednané dva stoly, uprostřed stolu je horký plát, kam se
vykydne (lepší výraz pro to není) směs vajíčka, nakrouhaného
zelí a bůhvíčeho ještě, chvilku se do toho šťouchá
obracečkou, potom se na to nastříká sosíček (všechny ty omáčky
na ---jaki mě tu fascinují, kam se hrabou Čechy a pouhý kečup) a
majonéza a rozdělí se to mezi osazenstvo stolu. Je to dobré.
Většina těch věcí, které už to dotáhly tak daleko, že je
lidé chtějí i smažit, je tu dobrá.
Žádné komentáře:
Okomentovat