16.12 Kawagoe

Do Kawagoe jsme se chtěly s Šárkou podívat už dlouho, v neděli na to konečně přišla řada a já konečně mohla vyzkoušet, jak fotí foťák. Potkaly jsme se až na nádraží v Kawagoe (při té příležitosti jsem zjistila, přestupní Ómija, která mi předtím již přišla známá, má ve skutečnosti 22 nástupišť), Šárka porovnala mapu, nastavila mobil na mód geochaching a vyrazily jsme.

Podzemní nástupiště v Ómiji.

Poslední mobilní fotka: Paparazzi snímek žebrajícího mnicha. 

Hned v první malé svatyni se konal festival, na podiu tam zrovna předváděli nějaký tanec a my si tam koupily omamori, já si vybrala žluté pro kami Inari na dobrou úrodu rýže, jelikož bylo unikátní. Paní ze stánku nám ještě dala požehnání v obálce, protože je ten svátek a my šly dál. Po dalším zastavení v chrámu při cestě jsme konečně došly do staré části města, která dala Kawagoe přezdívku „Malé Edo“ díky zachovalé architektuře. Domky byly poměrně fotogenické a navzdory neděli a nevelké vzdálenosti do Tokia, se tu nepohybovaly masy lidí, které se mi podařilo zažít v Nikkó nebo Ójamě.

Za zmínku stojí úzká ulička, kde měly krámky pouze prodavači sladkostí a věž se zvonem na hlavní ulici. Odtud jsme se pak vydaly „tour de svatyně a chrámy“ k poslední zbylé budově bývalého hradu (pokud čekáte něco opevněného na skále, budete zklamáni). Šárka si mazaně povšimla, že do hradu a posléze i městského muzea lze uplatnit studentská sleva, takže jsme si obé prohlédly vskutku za pár kaček. V hradu jsme dokonce vyzkoušely naši japonštinu, když jsme vyzvídaly, k čemu je záhadný kužel pokrytý medvědí srstí (a prosím byl to znak průvodu pána hradu, když se vracel z Eda).

K nádraží jsme to vzaly přes největší chrám, který byl v půl páté odpoledne v podstatě liduprázdný, jelikož už se poměrně hodně setmělo.

Cestou zpátky nastoupil v Ómiji do vlaku Evropan vzezření arcikancléře Neviditelné univerzity s unaveně se tvářícím japonským doprovodem, protože se arcikancléři nějaký mladý Japonec posadil na místo dřív než se stihl vzpamatovat, pustila jsem ho sednout – za odměnu jsem dostala vizitku pracovníka Finn Airu, který každý rok jezdí do Japonska dělat nejdříve na letiště a pak do obchodních center Japoncům pravého finského Santa Clause. Samozřejmě jsem mu neřekla, že jeho práce stojí za prd, a místo toho jsme prohodili pár těch klasických vět, co už na ně člověk odpovídá tří měsíce stejně.