Kdyby se na mne někdo ptal, odpovězte:: 2.12 Čičibu

Thajec Gass (on se teda jmenuje jinak... thajsky) zamýšlí psát svou výzkumnou práci o japonských svátcích a oslavách a na speciálním semináři mu byl doporučen festival v Čičibu. Zapamatovala jsem si to, našla na internetu a řekla si, že by to stálo za podívání.

Ve čtvrtek jsem náhodou mluvila s Gassem a vnutila se mu na jeho expedici do Čičibu a přibrala i Mari a Yu.

Nakonec jsme jěli v neděli, přestože hlavní svátek připadá až na pondělí, nicméně Yu a Číňan You-kun (Youkun-kun vlastně) neměli čas a Mari nakonec nejela. Oblékla jsem si dvě trička, mikinu, kabát a návleky na nohy, vyšla ven a usoudila, že taková zima ještě není, ale svlékat se nebudu, budou se večer všechny hodit. Potkali jsme se tedy čtyři chvilku před jedenáctou (Číňani ráno brigádničili) a vyrazili na nádraží. Protože v sobotu letos poprvé sněžilo, ptala jsem se Gasse, co říkal na sníh, když se mi kdysi svěřoval, že se na něj hrozně těší, jelikož v Thajsku není, a on, že ho nestihl, jelikož ještě spal. Na nádraží se tak nějak ukázalo, že ani Gass, ani Youkun nemají speciální plán a vyhledané spoje. Youkun se zeptal slečny na informacích, která mu vytiskla jízdní řád, já jsem měla pro jistotu něco z internetu. Když jsme je porovnali, podle mých přestupů jsme tam měli být v půl třetí, podle Youkunových ve tři. Tak kluci říkali, že by zkusili to, co mám já, i když jsem je varovala, že to jsou jen takový poznámky. Prý to nevadí, aspoň se podíváme v Japonsku na neznámá místa, a riskneme to. Chyba. Chyba. Chyba.

Také se ukázalo, že asi ani jeden ještě nebyli nikde vlakem, najednou se ze mě stal jednooký král. Ale hned do Ómiji jsme přijeli trošku později a nestihli naplánovaný vlak, jenže v Ómiji to byla ještě legrace, protože další jel už za deset minut. Dojeli jsme do Kumagaji (což mimochodem znamená „Medvědí údolí“), kde jsem předvedla své mistrovství u automatu na změnu lístku. Našli jsme vchod na nástupiště linky Čičibu (protože tam už nejezdil JR, neboli Japonské dráhy), koupili si lístky (tady pro změnu zaperlil Youkun, protože to byl trochu jiný automat) a neprozřetelně se nepodívali, kdy jede další vlak, a že bychom si mohli dát něco k jídlu. Když si Gass kupoval oběd už asi deset minut, okomentoval to Youkun, že oni ti Thajci jsou takoví laxnější. Pak jsme se vydali na nástupiště, místo turniketů tam bylo okénko a pak ještě kukaň pro dalšího zřízence na kontrolu lístků, tři jsme prošli a pak jsme zjistili, že Gass nemůže najít svůj lístek, nicméně nemohli jsme mu pomoci hledat, jelikož už jsme byli za zřízenci. Takže jsme s lítostí sledovali, jak ho nemůže najít a musí si koupit další, zatímco nám vlak projel před očima. Gass si, chudák, koupil druhý lístek a počkali jsme na peróně půl hodiny na další vlak.

Úplný předek vlaku z Ucunomije. Vlevo teda byl ještě strojvůdce, ale toho jsem nefotila pro nevýraznost uniformy.

ROZKLIKNĚTE

Vlak byl na japonské poměry starý, rozviklaný a hlášení v něm byla slyšet mizerně, ale krajina, kterou jsme projížděli, byla perfektní – malá městečka, pole zeleniny, na obzoru podzimně zbarvené hory, údolí s kamenitou řekou. Kluci měli ohromnou legraci z toho, jak nábožně zírám na všechny ty kopce okolo, ale nemohla jsem si pomoci.

Trochu nás zamrzelo, když se Yu zeptala jednoho z cestujících, jak dlouho to bude trvat, a my zjistili, že dorazíme až ve čtyři. I když já bych se tam mohla vozit celý den.

Vlaky na nádraží v Kumagaji.

Vlak do Čičibu.

Následují rozmazané fotky nicneříkající krajiny focené z okénka vlaku, abyste z toho Japonska taky něco měli.

Nádraží v Čičibu. Jedna kolej vede tam, druhá zpátky.

Jízdní řád.

V Čičibu jsme se z nádraží vydali ke svatyni, která je asi pět minut pěšky. Že se něco děje, bylo možné poznat z křepčivé hudby plné cinkání a bubínků, kterou hráli ze všech rozhlasů a poměrně velkého množství lidůch. Prošli jsme si okolí svatyně – mají tu také tři moudré opice jako Nikkó, ale k nim ještě moudrou sovu, modrého draka a prý i tygra, který zrovna poučuje své mládě, ale toho jsem nikde neviděla.

Lampion na stropě ve vestibulu.

Model festovalového vozíku v nádražní budově.

Alkohol pro bohy.

Omikoši připravená pro festival.

Fronta na modlitbu.

Liška kami(ho) Inari.

"Ať se prosím dáme dohromady s Jassanem. Mana"

Ochranné amulety jsou byznys.

Potom jsme si prošli slavnostně osvětlenou ulici, zapadli do takové sešlého bistra s rámenem, že se najíme. Nevím, jestli to bylo schválně, nebo na nás zapomněli, ale museli jsme na naše objednávky čekat přes půl hodiny. Bistro samo o sobě bylo správně opšouklé, stolům bylo asi milion let, podlaha byla jen beton, stěny sešedlé a obsluha by nebyla krásná ani po hektolitrech rýžového vína. Nicméně nakonec jsme svou objednávku dostali.

Modely každodenního menu ve výkladu restaurace.

Gass a Youkun. Někdy by člověk těm lidem neustále přilepeným k smartphonům chtěl ty pracky urazit, že?

Gjóza.

Po jídle jsme šli do muzea, kde chtěli za prohlídku 400 jenů, i když za ty peníze to příliš nestálo, měli tam dva modely obrovských omikoši (ty posvátné krabice), dokumentární video, pár dalších artefaktů v druhém patře a jinak nic. Youkun se tam zeptal, kde je park, kde má být ohňostroj a paní mu řekla cestu. Co mu však měla říct především je, že tam nemusíme chodit, jelikož když jsme tam asi po dvaceti minutách došli, tak mi Japonec, kterého jsem se ptala já, řekl, že ten park je stejně uzavřený, že se máme dívat z místa pod parkem. Čekali jsme tam kousek u nějaké křižovatky asi deset minut než ohňostroj začne, pak následovalo prsknutí asi šesti rachejtlí a bylo pět minut ticho, když už Youkun chtěl jít, následovalo dalších deset rachejtlí. Trochu zklamaní jsme si řekli, že to zase není nic moc a pokud budou v pětiminutových intervalech jen vypouštět světlice, nemá to cenu a jdeme zpátky. Krom toho ostatním (co neměli dvě trika, například Gass měl jen košili a bundu, navíc částečně rozepnutou, takže pokud z toho nebude mít zápal plic, tak na světě není spravedlnost) byla zima. Zdálo se nám, že jsme se tam táhli docela zbytečně, když jsme přicházeli ke svatyni, všimla jsem si, že se tam pohybuje ta obrovská osvětlená posvátná krabice, co měli v muzeu. Všichni jsme přidali a stihli jsme aspoň to, jak si ji nosiči sundávali z ramen a otáčeli s ní. Mnohem spokojenější jsme se vydali k vlaku, kde jsme ještě od nádraží a potom z perónu viděli tu lepší část ohňostroje, která byla opravdu nádherná a závěrečná část, kdy se málem rozsvítily i ty hory okolo opravdu stála za to. Pak dokonce začalo i sněžit.

Vlak zpátky byl samozřejmě nacpaný k prasknutí, ale museli jsme jet tím, jelikož jsme se potřebovali dostat zpátky před půlnocí, kdy se zavírá úschovna kol. Obě jsme se s Yu, které se sice udělalo ve vlaku špatně (a myslím, že to je snad první případ, kdy jsem slyšela, že je někomu zle z vlaku), konstatovaly, že jsme spokojené a přeci jen jsme z toho festivalu něco měly. Zpáteční cesta proběhla bez potíží, vlaky jsme stihli, jak jsme potřebovali (protože já už jsem mazák a Číňani zase přečtou znaky) a dojeli jsme akorát za dvacet minut půlnoc.