Kdyby se na mne někdo ptal, odpovězte:: 20. a 21.10

Dnes jsem usnula asi po třetí ráno, byli jsme v hospodě oslavovat narozeniny paní Itó a nějaké Japonky (tento týden už třetí narozeninová oslava). Ty věci, co se v asijské společnosti v hospodě dějí, by se podle mě u nás nedály ani po trojnásobném množství zkonzumovaných lihovin. Doufám, že fotky nikdy nespatří světlo sociálních sítí, znáte to, vydědění, nemožnost sehnat práci a tak. Čí to byl, proboha, nápad sdílet fotky ze svého soukromého života někde na internetu? Copak jsme už všichni úplně blbí?

Nic neříkající pohled na nadjezd pro vlak (níže) a pro šinkansen (výše) v Ucunomiji, abyste z toho Japonska taky něco měli.

Nadjezd pro šinkansen. Prázdný.

Nadjezd pro šinkansen. S šinkansenem.

Zítra jedu do Tokia, tudíž jsem se byla podívat zase na nádraží, abych se ujistila, že to tam vypadá tak, jak má. A úplnou náhodou se dnes v Ucunomiji jede nějaký závod v cyklistice a díky tomu na nádraží číhali nějací dobrovolníci s informacemi. Jeden postarší pán bral svou roli vskutku vážně a odchytil mě. Na visačce mu viselo English, ale já jsem zatvrzele zkoušela svou japonštinu a pán byl očividně rozhodnut učinit dobrý skutek (asi si dělali čárky, kdo poradí nejvíce lidem) a postupně mi donesl mapu Nikkó, nějaký jízdní řád a prostě že mi poradí i proti mé vůli. Byl s tím hrozně príma. Pak jsem ještě na informacích vyžebrala jízdní řád, kde mi slečna označila všechno, co jede do Uena, a pak i všechno, co jezdí do Nikkó.

(následuje Tokio, obsahuje velké množství fotek a na některých ani nejsou vlaky, rozklikněte prosím)

V neděli ráno jsem tedy vyrazila do Tokia, nasedla překvapivě do správného vlaku směrem na Ueno (Poznámka: Ačkoliv jsou Japonci národ bývalých samurajů nerozpakujících se si pro každou prkotinu rozpárat břicho, vedle cizince se sedět bojí.) a dojela kupodivu také správně na Ueno.

Ucunomijské nádraží z nadchodu.

Příměstský vlak.

Tabihippo.

Vypadají jako pražské metro. A uvnitř jsou taky jako pražské metro. Včetně sedaček jako lavice podél stěny.

Tam jsem sice vyšla ven trochu jiným vchodem (a při té příležitosti viděla děsivou vycpanou dvouapůlmetrovou pandu lákající k návštěvě zoo), ale Šárka mě nasměrovala.


Fáborky s přáními v parku Ueno.

Tabihippo

Poseděly jsme chvilku v parku a následně se setkaly s Verčou a její kamarádkou, které trávily léto vyučováním angličtiny na Hokkaidó (a mají mnoho silných zážitků a děsivých historek), prošly jsme se parkem Ueno a nakoukly do dvou chrámů (jeden byl tedy zrovna v opravě).

Rituální očista kouřem.

Verča.

Pagoda, která asi patřila k areálu zoo Ueno.

El Condor Pasa. Jihoameričtí Indiáni. Jsou všude.

V prvním chrámu jsem učinila životní investici a koupila si za 500 jenů ochranný amulet proti dopravním nehodám, je velmi prakticky zatavený do folie, proto si jej budu moci pověsit na řidítka toho ďáblova vynálezu. Od nynějška si hodlám kupovat talismany v každém místě, které navštívím, protože jezdit tu na kole je občas vážně o život. Potom nás Šárka donutila napsat si přání na fáborek, které visely nad hlavami korzujících. Někde tam teď mezi modlitbami za světový mír a slunce v duši pro všechny plápolá má škrábanice, která je důkazem, že „chci se zlepšit v japonštině“ není jen falešná skromnost. Dobrovolníci u fáborkového stánku z nás měli děsnou legraci a za odměnu, že jsme takto projevily starost o svou budoucnost, jsme dostali pytlíček s bylinkovou vůní, velmi praktickou dřevěnou destičku čtyři krát čtyři centimetry a odznáček. Já jim tam pro změnu hodila asi třicet jenů do kasičky.

Amejajokočó.

To červené jsou chapadla.

Prošly jsme si část ulice, nebo spíš tržiště, Amejajokočó a pěšky jsme pak došly nejprve do knihkupectví BookOFF (levné knihy), zde jsem si koupila svou první vlastní knížku v japonštině – Malého prince za 105 jenů, a kousek ještě k další svatyni, kde zatímco tam nějaká japonská rodina „křtila“ (šintoistila?) děcko, my si tam na dosah ruky od budky s liškami kami Inari snědly oběd.

Holky mě dovedly ještě na Akihabaru (mekka milovníků všeho animovaného a počítačového), kde jsme skončily v dalším BookOFFu.

Svině v perličkové koupeli na nadchodu u Uena.

Akihabara. Korzujeme po šestiproudé silnici.

Odtud jsme odjely přímo na stanici Tokio, obešly park okolo císařského paláce (dovnitř asi zrovna nepouštěly) a vrátily se zpět na Ueno, odkud jsme každá pokračovaly svou cestou. Do vlaku zpátky se mi podařilo nastoupit téměř napoprvé a aby byl den zakončen nějakým překvapivým tvrzením: Do Ucunomije vlak přijel s asi osmiminutovou sekyrou.