11.11 Tokio II

Dnes je den pocky, tyčinek máčených v čokoládě nebo krému, protože dnešní datum vypadá jako tyčinky. Tento fakt si zapamatujte, vrátím se k němu.

Mělo pršet, proto jsme s Šárkou vzdaly původní plán jet do Kawagoe a rozhodly se projít další kousek Tokia. Měla jsem z Ucunomije dojet na Ikebukuro (píše se znaky rybníček a pytlík), což okamžitě způsobilo problémy, jelikož jsem se samozřejmě nepodívala, jaká je to linka a v automatu na jízdenky se žádné znaky pro jezírko a pytlíček nenacházely, zmáčkla jsem tedy jakousi linku, která měla stát stejně a vyplivlo mi to lístek někam do Macudo. Když jsem vylezla v Tokiu z vlaku, řekla jsem si, že třeba ty jejich turnikety (člověk musí mít lístek po celou cestu, protože na konci ho strčí do turniketu, který ho pak teprve pustí ven z nádraží) oblafnu. Neoblafla. Nepustily mě ven a já si musela ve speciálním doplatkovém automatu koupit další lístek, lépe řečeno, hodila jsem tam ten můj původní a automat mi vyplivl lístek na doplatek nula jenů.

Startovní bubble-tea, tmavší je Šárčin mango tea, světlejší je můj jablko-broskvový.

Více či míně nepochopitelná zábavní show v jednom z obchodních domů na Ikebukuro. Povšimněte si prosím té zlaté sépie vypadající jako penis a zamyslete se nad tím, jestli vaše práce přeci jen není ta nejlepší na světě.

Japonská ulička někde na Ikebukuro.

ROZKLIKNĚTE

Ze stanice jsme pak s Šárkou vyrazily ke hřbitovu, kde je prý pochován Nacume Sóseki, Izumi Kjóka a Nagai Kafú, cestou si koupily dva balíčky pocky, protože stál každý jen 105 jenů, že je pak někde obřadně sníme.

Hřbitov byl trochu větší než jsme čekaly a já měla štěstí, že se mnou byla Šárka, jelikož bych se mezi hroby nezorientovala. Našly jsme hrob, o kterém jsme si téměř jisté, že patřil Nacumemu, další, o kterém výrazně pochybujeme, že patřil Izumimu, ale stejně jsme ho vyfotily, a pak v ohrádce tújek hrobeček, o němž se domníváme, že mohl být toho Nagaie. Spokojené z příjemné nedělní procházky prosycené starou dobrou morbiditou jsme se vydaly dál.

Nacume Sós

Toto pravděpodobně není hrob Izumiho Kjóky.

Možné místo posledního odpočinku Nagaie Kafúa.

Zastavily jsme se u svatyně (ochrana matek a dětí), sedly si na dětské hřiště vedle a obřadně snědly pocky. Pak se k nám přitočil japonský svědek Jehovův Buddhův a pozval nás na přednášku, po které se staneme šťastnými. Odkývaly jsme mu to a doufaly, že souhlas ho přinutí k odchodu. Nakonec šel.

Potom mě Šárka propašovala na pozemky její školy. Hned se pozná, že je to úplně jiné kafe, protože mají krásnou kovanou bránu natřenou na červeno, zřízence, kteří zdraví „gokigenjó“, což je podle Šárky archaičtější verze „konničiwa“, a kterým se musí ukazovat průkazka, cestu lemovanou sakurami a samozřejmě ještě ten fakt, že je to dívčí škola.

Nejsem si jistá, kdy přesně jsme se zastavily v tom obchodním domě, abychom si udělaly fotky, takže tuto událost zde nechám chronologicky neurčitě viset ve vzduchu. Nicméně zašly jsme do obchodního domu, vyjely asi do šestého patra, kde byly herní automaty všech druhů (ale na rozdíl od těch českých cílené spíš na skupiny středoškoláků) a utratily 400 jenů za legrační fotky. Purikura, jak se tento zvyk nazývá, se asi vyvinula ze zvyku skupinek fotit se v foto-budkách na průkazy a Japonci poté vymysleli budky jen na focení ve skupinkách. Jsou cílené speciálně na skupinky kamarádek, takže na výsledné fotce je všechno víceméně do růžova, obličej je zesvětlený, oči zvětšené a všechno je to prostě kawaii. Sice nám chvilku trvalo na to, přijít, jak dostat ty fotky ven vyvolané, ale nakonec se podařilo. A mám dokonce dvě, na kterých se netvářím jako k smrti vyděšený psychopat.

Cestou jsme zahlédly průvod nacionalistů, zjevně rozhodnutý rozpoutat válku s Jižní Koreou. Mám dojem, že to bylo už třetí setkání podobných živlů, co jsem v Tokiu viděla, a to pro mě Japonce rozhodně nestaví do dobrého světla.

Došly jsme pak ještě k budovám magistrátu, což balíka z venkova srazilo na kolena a asi tam vyklepal poměrně velké množství slámy z bot, protože ono to všechno mělo asi čtyřicet pater a bylo to takové skleněné a do hodně výšky. Tou dobou už poměrně dost pršelo, a přestože jsem se původně ještě chtěla podívat na Šibuju a Haradžuku, byla jsem dost mrtvá a vzdala to. Ukňourala jsem Šárku, aby mi pomohla na stanici Šindžuku najít odkud jezdí moje vlaky, protože po Šindžuku denně projdou tři miliony lidí a u nás ve vsi jsou jich jen tři stovky.

Vlak zpátky byl docela plný, i když obávám se, že si umím představit i plnější, jelikož mezi jednotlivými lidmi byly občas i deseticentimetrové mezery. Asi hodinu jsem se tyčila vedle nějaké postarší Japonky a doufala, že všichni brzy vystoupí. Japonka se pak ukázala jako kádr, jelikož jsem ji chtěla pustit sednout, když se uvolnilo místo, ale ona odmítla a já mohla tu půlhodinu sedět. Kamarádka hodné Japonky se se mnou dala do řeči, (Kampak jedete? Aha. Vaše japonština je moc dobrá. Bydlíte tam? Už jste ochutnala gjózu?), legrační bylo, že jsem jí rozuměla lépe než paní učitelce Umeki.

Na nádraží jsem si dokoupila lístek, jelikož jsem nejdřív na Šindžuku koupila jiný, protože jsem nemohla najít ten do Ucunomije, přestože ho měli hned pod tím, a potěšilo mě, když turnikety pro změnu nepustily ven Japonce. Cestou z nádraží jsem opět příšerně zmokla.