23.-25.11

V pátek slavili Japonci svůj svátek práce, neboli Den díků za práci, jako všechny ostatní národy tím, že nepracovali (na wikipedii píší, že školáčci ku příležitosti tohoto dne kreslí obrázky pro policisty). A na ucunomijské univerzitě se konal dvoudenní školní festival, tedy samozřejmě ta páteční (a méně událostmi nabitá) část, na kterou jsem vyrazila podívat s Mari a Yu.

Už ve čtvrtek jsme měli všichni volno, jelikož se v této akci zjevně musí pozitivně angažovat téměř každý a přípravy byly asi poměrně složité, jelikož školní festival se v podstatě sestával asi z milionu stánků s jídlem připravovaným samotnými studenty.

Pokud jsem to správně pochopila, tak každý kroužek (klub) si připravil cosi na svou reprezentaci – úžeji zaměřené kroužky, jako sboroví zpěváci nebo karatisté či tanečníci, secvičily představení pro pódium, méně akční kroužky si připravily stánky s jídlem, které lemovaly hlavní příjezdové cesty do kampusu.

ROZKLIKŇETE

Hned v prvním stánku, na který jsme po příchodu s Yu narazily a který patřil nějakému rukodělnému kroužku, jsem si koupila pohlednici patrně nakreslenou místní studentkou. Následně jsme obcházely stánky, nebezpečné byly hlavně ty, kde nás někdo znal jménem (čínští a thajští studenti se občas vyskytovali i mezi prodávajícími), protože se mohl konkrétně zaměřit a neustále nás zvát koupit si zrovna to jejich jídlo. Takže jsem během těch zhruba dvou hodin, které jsme tam procouraly, měla banán v čokoládě od Klubu pro výzkum mangy (tam jsem tedy nikoho neznala), taijaki (ta rybobuchta), sezamové dango, fire chicken a ještě jsem dostala suchary, co si koupila Yu.

Odolala jsem a nekoupila si obrovskou hlávku čínského zelí od zemědělské fakulty. Viděly jsme ještě vystoupení zmíněných karatistů a chvilku postály u těch sborových zpěváků a vzdaly to.

Čínský stánek, kde byli Tama a Kaku a ještě dva čínští kluci, co taky znám jménem.

Banán v čokoládě

Čínské sezamové dango, na vrchu sezam, uvnitř fazolová pasta, smažené v oleji.

Taijaki s pudinkem, které jsem mazaně vyměnila za původní fazolové. Litovaly.

Fire chicken

 

V sobotu byl asi program festivalu plnější, ale musím přiznat, že sledovat zpěváky a tanečníky té typické školní úrovně (nechci to nijak snižovat, ale v tomto případě je přátelé a rodina ocení mnohem víc) se mi nechtělo, jídlo už jsem ochutnala a mrznout tam kvůli večernímu ohňostroji se mi také zvlášť nepřimlouvalo. Místo toho jsem šla s holkama nakupovat. Protože jsem si předtím v týdnu koupila růžovou a chlupatou deku, abych u počítače neprochladla. Mé nadšení z oné deky poněkud brzy pohaslo, když se ukázalo, že příšerně chlupatí. A nyní jsem si tedy vyrazila zakoupit povlak. A pořídila si k povlaku ještě prodlužovačku, protože ta, kterou jsem si v září uzmula z hromady věcí po předchozích studentech, měla jen dvě použitelné dírky a pokaždé, když jsem tam zapojovala mikrovlnu divně praskala a přísahámbůh, že mě jednou i kopla.

Kamélie u kolejí. Teď kvetou všude.

Workshop na vázání věnců v obchodním domě. Oni ty Vánoce berou nějak podezřele vážně. No bodejť, takových peněz je v tom.

Večer jsem šla pít k Leonardovi, což je brazilský Japonec, se kterým jsem prohodila těch pár vět o hruškách na Halloweenské párty, a který už mě a další někam zval asi potřetí, protože si stěžuje, že teď zrovna moc cizinců nezná. Řekla jsem ještě Vaškovi, aby přibral někoho dalšího, takže se z toho nakonec vyvrbila skupina Čech-Rus-Němec-Brazilec-Portoričan. Pohádala jsem se s nimi jen jednou, když mě chtěli donutit hrát karty o sklenice vína, což jim neprošlo (on Leonardo je přeci jen trochu starší a rozumnější), ale bylo by to fuk, protože jsem stejně vyhrála. Taky jsme se navzájem učili hodně sprostá slova v našich mateřských jazycích, což doufám ukazuje, na jak vysoké úrovni se celá akce odehrála. Podařilo se mi dostat domů, když šel Anton naproti Dáše, aby se připojila. Což bylo asi ve dvě.

V neděli večer jsem se připojila ke společnosti pozvané Megumi, což je asi teď tak trochu Antonova japonská přítelkyně, do jakéhosi Ashikaga Flower Illumination Parku. Společnost mi pravda nebyla pochuti, ale sama bych k podobné věci asi jen těžko přišla. Přijeli jsme vlakem do městečka Tomita, kde Megumi původně bydlela, došli k parku, který je prý v květnu plný kvetoucích vistárií. Ten večer byl plný vánočního a nejen vánočního osvětlení pověšeného na stromech a různě nainstalovaného po parku. Před vstupem se ukázalo, že nám Meguminini rodiče koupili vstupenku a lízátko. Pak se tedy ještě ukázalo, že šmajdat tu po parku ve dvojici stejného pohlaví je snad možné jen pro babky nad šedesát, protože všude bylo plno zamilovaných japonských dvojic, které se spokojeně fotily, kde se jen dalo. Anton s Megumi a Němec Rafael s Dášou si taktéž šli po svých a já se úspěšně připojila k Estonce, která má pro změnu přítele ve Skotsku, takže se nemůže romanticky párovat. Krom rozmazaných fotek bylo dalším pozitivním výsledkem večera to, že jsme si s Estonkou obě tak dlouhou stěžovaly, jaké je nám zima, až dnes Estonka zašla za recepční na koleji, jestli bychom nemohly dostat nějaké topení do té sprchy, protože je tam ve dveřích škvíra ven a tou děsně táhne. Všichni se tu teď těšíme na to, jak to dopadne.

Fotky si nezvětšujte, nebudou pak lepší.