28.12-1.1

Nový rok a svátky okolo jsem vlastně z velké části prožila v Tokiu. Dvacátého osmého jsem zajela jen tak na pokec za Šárkou, podívaly jsme se na Meidži džingú, což je šintoistická svatyně, ve které prý přebývá duch císaře Meidži a jeho ženy, a přilehlý park Jojogi. Potom mě Šárka provedla po jedné z ulic na Haradžuku a zašly jsme pak spolu na suši.

Brána torii před Meidži džingú.

Možná je voskovej...

Lampiony

Rýžové víno pro bohy ve slámou obalených sudech. 

Most Džingú nad nádražím Haradžuku. Tady se v neděli schází mládež oblečená v ty divnější odvětví japonské módy.

Haradžuku...

Jikrové suši.

Krevety a uzený losos s cibulí.

Zakoupené, aby mi šly k šátku.

Pleťové masky z korejského obchodu... měli tam ještě divnější "příchutě", třeba víno nebo tuhu.

Novoroční dekorace u chrámu v Ucunomiji.

Ponožky, jelikož byly ve slevě.

Na posledního prosince jsem se přidala k Číňanům jedoucím do Tokia, jelikož jsem původně myslela, že jede i Yu. Nejela a já skončila ve skupince méně známých Číňanek a Youkuna. Zajeli jsme k císařskému paláci, odtud se vydali k nechvalně proslulé svatyni Jasukuni a pak k Meidži džingú (opět) a Haradžuku, odkud Číňani jeli domů a já na Takanadobabu, kde jsem si koupila kafe a počkala až přijede Šárka s Martinou z onsenu. Vnutila jsem se potom do společnosti dalších dvou mezinárodních studentek a přítele jedné z nich a zašli jsme všichni nejdřív na šabu-šabu, pak ještě na chvilku do hospody a rozloučili se chvilku před půlnocí. Cestou k bytu jsme si s Martinou a Šárkou koupily každá plechovku s alkoholem a sedíce na lavičce před bytovkou, připily si na nový rok a poslouchaly zvony ze vzdálených chrámů. Kdo by to byl řekl, že kvůli tichu na Silvestra by se mělo jezdit do Tokia... S Šárkou jsme pak šly najít nejbližší svatyni, protože bych jinak nedala pokoj, jelikož jsem chtěla vidět hacumóde (první modlitba v novém roce). Došly jsme k jedné a pak pozorovaly, jak Japonci stojí v tichu frontu před svatyní, aby se mohli pomodlit, koupit si omamori (ochranný amulet) a hamaju (zdobený šíp proti démonům). Bylo to zvláštně působivé.

Budova nádraží "Tokio"

Jezírko před areálem přilehlým k císařskému paláci.

Tohle všechno už jste jednou viděli... Tohle je prosincová verze.

Park na cestě ke svatyni Jasukuni.

Japonští havrani jsou tu, aby vám vydloubali oční bulvy.

Hala Nippon Budoukan postavená pro zápasy během olympiády '64, nyní spíše známá díky koncertům .

Příprava stánků s občerstvením pro noční příliv věřících.

Svatyně Jasukuni.

Nemám hodiny ikebany narozdíl od Šárky, a nemohu tedy interpretovat tuhle obskurnost pomocí japonských estetických pravidel.

Rok hada přichází.

Protipožární destička "ema".

Památník... myslím, že pro vojáky zemřelé na moři během války.

Gjúdon s majonézou k obědu.

Tokijské metro... naprosto stejné jako to pražské.

Šindžuku.

Vstup do Kabukičó, části plné heren, barů, a ehm "masážních salonů".

A snad jediné místo v Japonsku, kde je na ulicích opravdu hrozný nepořádek.

Průvod kněží ve svatyni Meidži džingú.

I když mají velmi nepohodlně vypadající dřeváky, mazali docela rychle a dav turistů jim jen sotva stačil.

Ta bílá plachta na zemi zachytává mince, které tam věřící při modlitbě naházejí.

K celému obřadu hrála hudba, a přestože jsem celou věc nechápala, bylo to velmi působivé. 

Haradžuku.

Modlitba ve svatyni v Setagaje... není tam nic vidět, protože byla noc, tma a já to fotila mobilem, protože už tak jsme tam dost jako cizinky vyčnívaly.

Spát jsme šly asi okolo třetí ráno a k této příležitosti chci pronést, že ta Korejka, se kterou Šárka bydlí, je příšerný bordelář. Dopoledne jsme si potom prošly ještě další okolní svatyně, našly chrám Gótokudži a vrátily se každá domů.

Ranní modlitby ve svatyni v Setagaja-ku.

Tramvaj

Socha maneki neko před nádražím Gótokudži.

Chrám Gótokudži

Detail pagody s řezbou maneki neko - kdysi prý kočka, která patřila mnichovi z chrámu, svým zamáváním zachránila v bouři jistého bohatce, který pak chrám podpořil, a ze šťastné kočky se stal symbol chrámu.

Destičky "ema" s kočkou.

Sošky koček, které tam lidé nosí pro štěstí.

Kuu-čan evidentně není šťastná kočka.

Majitelé, kteří přinesli své dvě kočky na modlitbu. 

Hala, kde byly kamenné desky asi se jmény předků... asi.

Poslední svatyně...

Dědula v kimonu - skoro nikoho dalšího jsme v kimonu nepotkaly. Myslím, že kdybychom šly do Medži džingu nebo Jasukuni, měly bychom asi větší štěstí. Ale fronty tam by byly mnohonásobně úděsnější.

Plechová roleta na obchodě.

Ač měl být první leden největší japonský svátek a v Ucunomiji nevyváželi odpadky a prý by nám nikdo nepřišel ani opravit výpadek proudu na celé koleji, v Tokiu byly otevřené nejen kombini, ale i třeba obchod s brýlemi a levné knihy.

V levných knihách BookOFF měli 20% slevy. Žádnou další už si ale nekoupím, dokud alespoň dvě z těch, co mám, nepřečtu.

Dýňová sušenka.

Chtěla jsem sice ještě 2.1 vidět císaře a palác, nebo se alespoň zajet podívat do ucunomijské svatyně, ale protože jsem toho zase až tolik nenaspala a začalo mě pobolívat v krku, zavřela jsem se místo toho na pokoji a nedělala vůbec nic, jelikož chci jet v neděli na výlet a být při tom zdravá.