Kdyby se na mne někdo ptal, odpovězte:: Šikoku a Hirošima (2.-18.3)

Fšechny Votky: http://phantomhippo.rajce.idnes.cz/Sikoku_a_Hirosima_2.-18.3/

Rozhodly jsme se s Šárkou zažít Japonsko z jiného úhlu, tudíž jsem prvního večer odjela do Tokia (pršelo), kde jsem přespala u Šárky, abychom nazítří vyrazily směr Šikoku. Směr Šikoku se jelo den a půl a přestupovaly jsme zhruba každou hodinu či hodinu a půl, protože když jeden šetří na dopravě a koupí si pětidenní jízdenku, musí tomu taky něco obětovat.

Nožní lázně v Atami.

Pak dlouho, dlouho nic. Jedeme vlakem. Je to nehorázně príma. Z Tokia na jih je to hezké, cesta vede po pořeží, potom přes Šizuoku, kde opravdu vidíme čajovníkové plantáže, když se začínáme blížit k Nagoje, počasí se zhoršuje, slunce nesvítí. V Jokaiči (pro japanisty: Jokaiči zensoku), kde mimochodem nebylo vůbec nic dokonce sněží, průmyslová krajina je bezútěšná. Potom se začíná stmívat, sněží víc a víc a jsme najednou v horách a jako dvě cizinky ve vesnickém vláčku působíme úplně šíleně. Krom toho začínají mít vlaky zpoždění kvůli větru. Ještě nějak zvládneme projet Kjótem a pak skončíme v deset večer na nádraží města, jehož jméno jsem zapomněla ale odkud mají jezdit trajekty na Šikoku. V deset večer na nádraží není naprosto nic, autobusy ani vlaky k trajektům nejezdí a v okolí je jen jedna večerka a žádný hotel. Nemáme kde spát. (Mimochodem, měli tam nádraží dvě, kupodivu to nazvané nádraží-město, asi bylo to větší). Nakonec skončíme v karaokekanu, kde máme pro sebe jednu místnost až do pěti do rána. Spát se tam moc nedá, je pátek večer a všude je kravál, nicméně místnost je klimatizovaná, záchody jsou čisté a v ceně je pití.

V pět ráno je šílená zima, musíme jít na procházku, jelikož čekáme až se v sedm ráno otevřou dveře k úschovně zavazadel, došly jsme ke kulturnímu domu, který má tvar velryby vynořující se ze stromů v ranní tmě. Více než mírně děsivé. Potom se nám podaří dojet prvním vlakem další na nádraží a pak k trajektu.

Kobercová paluba. Dospáváme.

Druhá etapa cesty právě začala, kodrcáme se po Šikoku až k poslední stanici na naší trase, odkud nás pak vyzvedne Tomoja, který ve vesnici Ikumi pěstuje rajčata, a my u něho budeme otročit za byt a stravu.

Tomoja nás ubytoval v japonské místnosti, dostaly jsme futony, přikrývky a pak se zeptal, jestli můžeme vyrazit do folníku. Nechal nás oštípávat rajčata, stříhat plesnivé lístky a sbírat lehce nažloutlé plody, což když přidám ještě pletí záhonku a smotávání asi dvou kilometrů igelitu z folníku, byla naše jediná zábava na celý týden.

Pláž je asi tři sta metrů od domu. A ve vodě se neustále pokouší utopit nějaký místní surfař.

Poslední obrázek je ilustrací dvou věcí: a)první dva dny tam byla docela zima, b)v Ikumi nebylo naprosto nic, takže každodenní kulturní vrchol byla návštěva automatů s pitím a sušenkami.
Vstávaly jsme ráno okolo sedmé za celoobecního budíčku (to jsme snad u nás neměli ani za komunistů), po japonské snídani nastoupily v osm do skleníků, okolo desáté pauza na čaj, ve dvanáct pauza na oběd s celozávodním časovým znamením, potom od jedné zase skleník někdy do čtyř odpoledne, následně výlet k automatům, cesta autem za Kannouru do veřejných lázní, večeře a spát. Jednou nás Tomoja vzal s rodinou své zaměstnankyně na okonomijaki, potom pozval na návštěvu kuchaře z nedalekého penzionu, kterému nás potom půjčil na jednodenní výlet do Kóči.
Ad Tomoja: Jestli jste dospěli k názoru, že rajčatový farmář Tomoja je místní starousedlík, pak jste na omylu - před pár lety se rozhodl, že má plné zuby dobře placené pozice v marketingu někde v Jokohamě a že půjde, ač je barvoslepý (což přiznám, se mi zdá jako dost velký handicap pro pěstitele plodiny která je nejprve zelená, potom červená), odejde na Šikoku pěstovat organická rajčata.

Spáleniny třetího stupně, teploty se vyšplhaly ke dvacítce a jarní sluníčko je mrcha.

Už jsem říkala, že nás ten kuchař vzal na výlet do Kóči:

Na Šikoku se chodí na pouť po chrámech, tohle je jeden z poutníků sedící na silničním odpočívadle.

Socha Sakamoto Rjómy, borce z období konce tokugawského šógunátu a následných bojů o moc.

Máte to daleko? Máme to daleko.

Hrad v Kóči.

Slivoně - skromnější sestřenice sakur.

První letošní sakury. Bude jich ještě dost, nebojte se.

Suši z Sushiró v Kóči.

Co jsme zvládly udělat z místnosti během týdne.

Dvě stanice a tzv. one-man vlak. Jedeme pryč!

Zastávka v Takamacu. Strašně prší.

Zahrada u hradu v Takamacu. Hrad stál za prd a pršelo.

Ostrov Kodžima ve Vnitřním moři, kam jsme dojely, když jsme omylem zapomněly vystoupit z vlaku, další stanice už bylo Honšú. Mlha a prší.

Hotel v Kannondži, který byl předražený a nic moc, ale nedalo se nic dělat, protože byla tma, pršelo a byly jsme někde na Šikoku.

Nejdřív jsme postavili dráhu, a pak to město okolo. Macujama.

Hrad Macujama se slivoní.

Bezpečnost muší bejt. Větší požáry duste dekou.

V Macujamě se odehrává román Nacume Sósekiho Boččan (Mazlíček staré Kijo, pokud to ještě nikdo nepřeložil i pod nějakým rozumně krátkým názvem).

Orloj s postavami z knížky.

Nejstarší japonský onsen Dógo, kam jsme moc chtěly, ale nemohly. Jestli jste viděli Sen to Chihiro Kamikakushi, neboli Spirited Away či Cestu do fantazie, od studia Ghibli, pak je vám správně povědomý.

Nějakej chrám.

Falco, šťastný drak.

Spíme v Macujamě.

Na trajektu do Hirošimy, protože trajekty se nám zalíbily.

Bezbranné Japonsko. (Nemáme armádu... tohle jsou jen takoví skauti.)

Naprosto príma restaurace s okonomijaki v Hirošimě, kam jsme zabloudily a nemohly uvěřit našemu štěstí.

Jang Geun Seok, Šárka, já, okonomijaki.

Symbol atomového výbuchu v Hirošimě - bývalý prefekturní palác navržený Janem Letzlem.

Tisíc jeřábů z památníku dětských obětí výbuchu a nemoci z ozáření.

V Hirošimě jsme samozřejmě byly i v samotném muzeu, které se velmi detailně věnuje výbuchu a snaží se o mírové poselství, nicméně nefotila jsem v něm.

Zahrada na cestě mezi památníkem a hirošimským hradem.

Další den byla v plánu Icukušima - ostrov s bránou torii čouhající z vody, kam se jede z Hirošimy vlakem a potom trajektem (jůů, trajekt). Udělala jsem tam povícero fotek té červené brány (různé úhly pohledu a různá výšky přílivu) a jelínků, kteří tu courají mezi svatyněmi a lidmi, ale nesmí se na ně sahat, ani je krmit. Pro kompletní průřez jeleny a bránou odkazuji na album.

Pětistupňová pagoda.

Sendžó kaku.

Rastabuddha u chrámu Daišóin.

Daišóin, strop haly s deskami se jmény předků... bych řekla.

Svatyně Icukušima.

V Iwakuni jsme se zastavily jen kvůli tomu mostu... kdysi ho mohli přejít jen samurajové, dnes se za něj platí vstupné, takže žádná změna. My ho oželely.

Young man, there's no need to feel down.

Přespávaly jsme podruhé v Hirošimě, tentokrát v hostelu. Na pokoji s námi byl nějaký japonský týpek, co nám zašel pro pivo a pak jsme asi do dvou v noci seděli s dalšími cizinci ve spoelčenské místnosti hostelu a povídali asi do jedné v noci, přičemž jsme s Šárkou překládali těm, co nerozumí japonsky, a pak pro změnu těm, co nerozumí anglicky.

Kočky v podchodu v Okajamě.

To takhle jdeme s Šárkou k hradu v Okajamě. Najednou koukám, že na lavičce před hradem sedí tři cizinci - rodiče s dcerou asi. A dcera má hrozně podobný šátek, co naše spolužačka Katka, která má být na univerzitě v Kjótu. Pokukujeme po ní s Šárkou obě, až nakonec povídám: "Katko?" A ona to byla Katka.